Operace Redwing Apache. Jaderný test americké armády z 8. července 1956 na atolu Eniwetok v Tichém oceánu. Uvolněná energie při explozi činila 1,85 megatun TNT.
Indie vlastní jaderné zbraně od roku 1974, kdy indická armáda provedla první pokusný jaderný výbuch. Nejpozději od roku 1998 má tyto zbraně k dispozici i Pákistán.
Indičtí představitelé tvrdí, že by jaderné zbraně nepoužili jako první, nebo jen v reakci na útok jinými zbraněmi hromadného ničení. Pákistán připustil, že by k jaderným zbraním sáhl v případě, pokud by nedokázal odrazit vojenský útok konvečními prostředky.
Přetrvající třenice mezi Indií a Pákistánem přiměly skupinu amerických vědců pod vedením Owena B. Toona, profesora atmosférických a oceánských věd Coloradské univerzity v Boulderu, k vypracování studie, jaké následky by mohl mít případný jaderný konflikt mezi oběma státy.
V současné době mají Indie a Pákistán dohromady asi 280 až 300 jaderných hlavic s různou ničivou silou, od 12 až 45 kilotun TNT do několika stovek kilotun TNT. Do roku 2025 by počet hlavic mohl podle kvalifikovaných odhadů vzrůst na 400 až 500. Pokud by tedy někdy v nejbližších letech došlo k vyhrocení situace a nasazení jaderných zbraní, následky by byly devastující. Nejen pro tento region, ale pro celou planetu.
Ve scénáři, se kterým vědci pracovali, Pákistán použil jaderné zbraně jako první a nasadil 150 hlavic, Indie reagovala odpálením 100 hlavic. Simulovaný střet počítal i s tím, že část (cca 15 procent) nasazených zbraní selže a k výbuchům nedojde. Pro zjednodušení se vzájemné útoky zaměřily pouze na velká města. Scénář také nepočítal se zapojením Číny do konfliktu, přestože ani tuto možnost nelze vyloučit vzhledem k tomu, že Pákistán a Čína jsou blízcí spojenci a Čína se v Pákistánu ekonomicky stále více angažuje.
Simulace ukázala, že během prvního týdne po atomových explozích by zahynulo 50 až 125 milionů lidí v závilosti mj. na síle nasazených jaderných zbraní. Každý z výbuchů by připravil o život až 700 tisíc lidí. Dvakrát až třikrát větší ztráty by utrpěla Indie, protože ve scénáři útočil jako první Pákistán a Indie má mnohem více obyvatel a města s vyšší hustotou zalidnění.
Z požárů po explozích by se do atmosféry uvolnilo 16 až 36 milionů tun černého uhlíku. Saze by se postupně rozptýlily v troposféře a zablokovaly 20 až 35 procent slunečního záření. Globální povrchová teplota by se následně snížila o 2 až 5 stupňů Celsia a množství srážek by pokleslo o 15 až 30 procent. Růst rostlin by se zpomalil, výrazně by se naopak zvýšila pravděpodobnost neúrody a hladomorů v různých místech světa. Návrat k normálním teplotám by trval déle než 10 let.
Hůře by na tom co do dopadů na podnebí byla severní polokoule. V Severní Americe a Evropě severně od 30 rovnoběžky by průměrné teploty poklesly o více než 10 stupňů Celsia. Produkce potravin by se dramaticky propadla. Ještě horší by byla situace severně od 60 rovnoběžky, kde by se v prvních třech letech po válce nic neurodilo a růst rostlin by se zcela zastavil. V Indii a ve střední Číně by téměř nepršelo. Na severovýchodě a středozápadě USA by se množství srážek snížilo zhruba o 50 procent.
„Náš experiment, založený na nejmodernějším systémovém modelu Země, ukazuje rozsáhlé snížení produkce rostlin na souši a řas v oceánech, což by mělo nebezpečné důsledky pro organismy postavené výše v potravním řetězci, včetně lidí,“ vysvětlitla spoluautorka studie Nicole Lovenduski, docentka atmosférických a oceánských věd a členka Ústavu pro arktický a alpský výzkum (Institute of Arctic and Alpine Research, INSTAAR).
„Indicko-pákistánská válka by zdvojnásobila úmrtnost na celém světě,“ řekl hlavní autor studie profesor Toon. „Byla by to válka, která nemá obdoby v celých dějinách lidského druhu.“
„Doufejme, že se Pákistán a Indie z této studie poučí,“ pokračoval profesor Toon. „Ale hlavně se obávám, že Američané nejsou dostatečně informováni o důsledcích, jaké by jaderná válka měla.“
Studie byla zveřejněna v odborném časopise Science Advances.
Zdroje: Science Advances, Phys.org
