Pozoruhodnou cestou se během své odborné kariéry vydal světoznámý psychiatr a psychoterapeut Stanislav Grof. Jeho názory a poznatky nashromážděné během dlouholetých výzkumů změněných stavů vědomí přispěly k formulování nového převratného pohledu na psychologii. Grofa a další podobně smýšlející osobnosti spojuje snaha o vytvoření odlišného vědeckého paradigmatu nezávislého na dosud převládajícím mechanistickém světovém názoru.
Stanislav Grof
Stanislav Grof se narodil v roce 1931 v Praze. V roce 1957 vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy a jako spoluzakladatel Výzkumného ústavu psychiatrického se věnoval mimo jiné zkoumání účinků LSD na lidskou psychiku. V Československu působil až do roku 1967, kdy odcestoval do USA na pozvání svých kolegů z Lékařské fakulty Univerzity Johna Hopkinse v Baltimore (Johns Hopkins School of Medicine). U své specializace na účinky psychedelických látek a projevy změněných stavů vědomí setrval i za oceánem. Po násilném politickém převratu v ČSSR v roce 1968 se už do své vlasti nevrátil.
V roce 1969 přijal vedoucí pozici ve Výzkumném ústavu psychiatrickém pro stát Maryland v Baltimore (Maryland Psychiatric Research Center, MPRC) a místo profesora psychiatrie na Univerzitě Johna Hopkinse (Johns Hopkins University). Do roku 1972 byl vedoucím výzkumu psychedelických látek v USA. V roce 1973 využil nabídku na místo vědeckého pracovníka Esalen Institutu (Esalen Institute) v Big Sur v Kalifornii a zůstal zde až do roku 1987. Pak se přestěhoval do kalifornského Mill Valley, kde dodnes vede mezinárodní program profesionálního výcviku holotropního dýchání (technika řízené práce s dechem navozující rozšířený stav vědomí). Současně vystupuje jako profesor psychologie na Kalifornském institutu integrálních studií (California Institute of Integral Studies, CIIS) v San Franciscu.
Stanislav Grof společně s Abrahamem Maslowem a Anthony Sutichem začal v roce 1968 vydávat časopis Journal of Transpersonal Psychology. V roce 1972 byla za Grofova přispění založena Společnost pro transpersonální psychologii (Association for Transpersonal Psychology, ATP), v roce 1977 vznikla i Mezinárodní transpersonální společnost (International Transpersonal Association, ITA). Grof byl zvolen jejím prvním prezidentem. V listopadu 1992 se konference ITA konala v Praze.
Od poloviny 70. let publikoval Prof. MUDr. Grof přes 20 knih s psychologickou tématikou. Po roce 1989 byly některé z nich přeloženy do čekého jazyka, např. Za hranice mozku (Beyond the Brain, 1985), Dobrodružství sebeobjevování (The Adventure Of Self-Discovery, 1988), Holotropní vědomí (The Holotropic Mind, 1992), Kosmická hra – zkoumání hranic lidského vědomí (The Cosmic Game: Explorations Of The Frontiers Of Human Consciousness, 1998), Psychologie budoucnosti (Psychology Of The Future, 2000). Se svou ženou Christinou spolupracoval při psaní knih Krize duchovního vývoje (Spiritual Emergency: When Personal Transformation Becomes A Crisis, 1989), Nesnadné hledání vlastního já (The Stormy Search for Self: A Guide to Personal Growth Through Transformational Crises, 1990).
Bratrem Stanislava Grofa je Paul Grof, slavný psychiatr a bývalý expert Světové zdravotnické organizace (World Health Organization, WHO).
Kritika materialismu a mechanistického světového názoru
Ve své knize „Za hranice mozku“ se Grof zamýšlí nad přínosem vědy pro moderní společnost a vyslovuje přesvědčení, že karteziánsko-newtonská věda vedla k vytvoření velmi negativního obrazu lidských bytostí, když je popsala jako biologické stroje hnané zvířecími impulsy. Není v ní místo pro opravdové uznání vyšších hodnot, jako je spiritualita, pocity lásky, estetické potřeby nebo smysl pro spravedlnost. To vše je degradováno na úroveň derivátů základních instinktů. Takový koncept podporuje individualismus, sobectví, konkurenci a princip „přežití nejschopnějších“. Hodnotový přínos spolupráce, vzájemného propojení, závislosti a ekologického vnímání byl záměrně potlačen, protože materialistická věda nahlíží na svět jako na konglomerát interagujících oddělených jednotek. Chybné nastavení a zcestné ideologie přivedly svět na počátku 21. století na pokraj celosvětové ekologické a společenské krize.
Ateismus a materialismus, pokračuje Grof, silně ovlivnily i současný psychiatrický systém. Mystické zážitky bývají klasifikovány jako psychopatologické. Základním rysem duševního zdraví a normálnosti se stal světový názor shodný s karteziánsko-newtonovským paradigmatem, který psychiatrie považuje za přesný a vyčerpávající popis skutečnosti. Významné odchylky od tohoto „přesného vnímání skutečnosti“ jsou považovány za příznaky psychopatologie, které odrážejí poruchy nebo poškození smyslových orgánů a ústřední nervové soustavy. Jde tedy o chorobu, o stav vyžadující lékařský zásah.
Někteří „odborníci“ jdou tak daleko, že se nezdráhají největší postavy náboženství a mystiky diagnostikovat jako psychotiky, schizofreniky, epileptiky či hysteriky. Tak například svatý Jan od Kříže byl označen za „dědičně degenerovaného“, svatá Terezie z Avily za „hysterickou psychotičku“ a Mohamedovy vize byly připsány na vrub epilepsie. Podobně dopadl i Ježíš a Buddha. Psychiatrická terapie se snaží eliminovat symptomy a neobvyklé jevy jakéhokoli druhu a vrátit člověka zpět k vnímání a prožívání světa způsobem, o němž bylo rozhodnuto, že je normální.
Stoupenci materialismu si nechtějí připustit, že vyznávají účelovou a neprokazatelnou ideologii. Je pravda, že jakékoli prohlášení o podstatě vesmíru, které nemůže být podrobeno experimentálním testům, je čistě metafyzickou spekulací a nikoliv vědeckou teorií. Tudíž musí platit, že i taková tvrzení, jako „všechny existující věci jsou materiální povahy a žádný duchovní svět neexistuje“ či „vědomí je produktem hmoty“, patří zcela evidentně do této kategorie, i když se materialistickému vědci mohou zdát samozřejmé.
Isaac Newton (portrét z roku 1689)
Je charakteristické, že v kontextu mechanistického světového názoru a lineárního determinismu nedává žádný z transpersonálních zážitků smysl. Bohaté znalosti o lidské psychice a vědomí, jež byly shromažďovány a rozvíjeny po celá tisíciletí, jsou současnou vědou znevažovány a přehlíženy.
Transpersonální znamená nadosobní, přesahující hranice osobnosti. Transpersonální zážitky ovlivnily vznik i vývoj všech významných náboženství a jsou neoodělitelnou součástí spirituálního a kulturního dědictví lidstva. Nelze se jim vyhnout, nelze je ignorovat, nelze je samolibě klasifikovat jako patologické nebo je snižovat na úroveň pudů. Silný transpersonální zážitek má velký léčivý potenciál a vede k procesu otevření a rozvoje osobnosti. Při tomto stavu vědomí, pro něž transpersonální psychologie zavedla termín holotropní, si jedinec uvědomuje své vnitřní sepjetí s celkem. Vědomí může překračovat hranice smyslového vnímání a neplatí pro něho omezení daná prostorem a časem. V holotropním stavu vědomí se pevnost a diskontinuita hmoty ztrácí a fyzikální zákony pozbývají svou platnost. Minulost a budoucnost mohou být prožívány současně. Subjekt může zakoušet sám sebe na mnoha místech ve stejném čase a je možné existovat souběžně v několika časových liniích. Pragmatická realita každodenního života, svět hmotných objektů a oddělených bytostí se jeví jako přelud. Identifikace s tělesným já mizí nebo je značně omezena. Jedinou pravou realitou je zásadní všeprostupující harmonická jednota všeho bytí. Pojetí lidské existence jako nesmiřitelného boje o přežití ustupuje novému obrazu života, vznešenému projevu kosmického tance či božské hry.
Jenomže transpersonální zážitky jsou poměrně vzácné. Lidé většinu svého života prodlévají v tzv. hylotropním stavu vědomí. Při tomto nastavení lidské mysli si člověk uvědomuje sám sebe jako pevnou fyzikální entitu s jasnými hranicemi a omezeným smyslovým rozsahem. Podléhá zákonům trojrozměrného prostoru a linárního času. Platí zde jasná a neměnná pravidla – hmota je pevná, dva předměty se nemohou nacházet současně na jednom místě, minulé události nelze prožít znovu, budoucí události nejsou prožitkově dostupné, celek je větší než část, apod.
Při přesunu z jedné roviny vědomí do druhé se základní domněnky o vesmíru a o sobě samém mění. Čím je zážitek celistvější, tím více je sebepotvrzující a tím méně analyzování a interpretace je k němu zapotřebí. V holotropním modu vědomí lze snadno pochopit, že ubližováním přírodě nebo ostatním lidem ubližujeme sami sobě. Systematické vnitřní hledání prohlubuje u člověka pocity sounáležitosti a nesouhlas s devastací životního prostředí.
Na přelomu druhého a třetího tisíciletí si mnoho lidí uvědomuje kritickou situaci, do níž se celá společnost dostala. Tento posun zaznamenal i profesor Grof. V závěru své knihy „Holotropní vědomí“ zmiňuje dvě možnosti. Čeká nás buď kolektivní zkáza nebo dramatický evoluční skok ve vědomí. Na procesu smrti a opětovného zrození se podílejí všichni. „Budeme-li pokračovat v konkretizaci destruktivních tendencí z našeho nevědomí, pak nepochybně zničíme sebe i veškerý život na naší planetě. Pokud se nám však podaří zvnitřnit tento proces v dostatečně velkém měřítku, mohlo by to vést k evolučnímu procesu, který by nás mohl dovést stejně daleko od našeho současného stavu, jako jsme teď vzdáleni od primátů.“
Mezi starobylé a osvědčené procedury, které navozují změněný stav vědomí, patří meditace, půst, nedostatek spánku, sociální a smyslová deprivace (pobyt o samotě ve vysokých horách, jeskyních, pouštích, apod.), vynucené omezení přísunu kyslíku, dechová cvičení a psychedelické látky. Stanislav Grof se nechal inspirovat dávnými rituály a společně se svou ženou Christinou vyvinul techniku tzv. holotropního dýchání. Tato metoda je spojená s hyperventilací a evokativní hudbou a u člověka, který ji na sobě aplikuje, by měla vést k rozšířenému stavu vědomí. Názory na tuto metodu nejsou jednoznačné. Někteří lékaři kurzy holotropního dýchání sami organizují, jiní před takovými praktikami varují a považují je za nebezpečné.
Otevření brány vedoucí za každodenní realitu
V roce 1956 se Stanislav Grof na psychiatrické klinice Lékařské fakulty UK v Praze dobrovolně přihlásil k pokusu s LSD. Zážitek, vyvolaný aplikací této látky, hluboce ovlivnil jeho kariéru i osobní život. Na tuto událost upozorňoval opakovaně, popsal ji i v knize „Holotropní vědomí“, z níž na tomto místě ocitujeme celou kapitolu:
K novému chápání vědomí existuje mnoho různých cest. Moje vlastní dráha začala v hlavním městě Československa Praze v době, kdy jsem koncem 40. let končil střední školu. V té době mi jeden z mých přátel půjčil Úvod do psychoanalýzy Sigmunda Freuda. Freudova pronikavá mysl a jeho schopnost dešifrovat záhadný jazyk nevědomé mysli na mne silně zapůsobily. Několik dní po dočtení Freudovy knihy jsem se rozhodl podat si přihlášku na lékařskou fakultu, což byla nezbytná podmínka k tomu, aby se člověk stal psychoanalytikem.
Během studia na lékařské fakultě jsem se připojil k malé psychoanalytické skupině vedené třemi českými psychoanalytiky, kteří byli členy Mezinárodního psychoanalytického sdružení, a ve svém volném čase jsem pracoval jako dobrovolník na psychiatrickém oddělení lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Později jsem prošel výcvikovou analýzou u bývalého prezidenta Československé psychoanalytické společnosti.
Čím více jsem se seznamoval s psychoanalýzou, tím více jsem ztrácel iluze. Vše, co jsem z Freuda a jeho následovníků četl, nabízelo zdánlivě přesvědčivá vysvětlení duševního života; tyto vhledy však nepřinášely odpovídající výsledky v každodenní klinické práci. Nedokázal jsem pochopit, proč tento brilantní koncepční systém neposkytuje stejně působivá praktická vodítka. Lékařská fakulta mě učila, že pokud skutečně porozumím určitému problému, budu schopen pro jeho řešení udělat něco účinného, anebo v případě nevyléčitelné choroby jasně pochopím důvod mých terapeutických omezení. Nyní se však ode mne chtělo, abych uvěřil, že i když rozumově dokonale chápeme psychopatologii, s níž pracujeme, můžeme s ní dosáhnout jen velmi málo – dokonce i po extrémně dlouhém časovém období.
Zhruba ve stejnou dobu, kdy jsem zápasil s tímto dilematem, přišel na oddělení, kde jsem pracoval, balíček. Byl z farmaceutických laboratoří Sandoz ve švýcarské Basileji a obsahoval vzorky experimentální látky zvané LSD-25, o které se tvrdilo, že má pozoruhodné psychoaktivní vlastnosti. Sandoz dával tuto látku k dispozici psychiatrickým výzkumníkům na celém světě, aby studovali její účinky a možné využití v psychiatrii. V roce 1956 jsem se stal jedním z prvních experimentálních subjektů v pokusech s touto drogou.
Moje první sezení s LSD radikálně změnilo můj osobní i profesionální život. Prožil jsem výjimečné setkání se svým nevědomím a tento zážitek okamžitě zastínil veškerý můj předchozí zájem o freudovskou psychoanalýzu. Zažil jsem fantastickou podívanou barevných vizí, z nichž některé byly abstraktní a geometrické, jiné byly naplněny symbolickými významy. Pociťoval jsem množství emocí v takové intenzitě, o jaké se mi nikdy ani nesnilo.
Tento první zážitek s LSD-25 zahrnoval speciální testy, jež na mně prováděly pracovnice fakulty a které měřily účinky blikajícího světla stroboskopu na mozek. Než jsem požil psychedelickou látku, souhlasil jsem s tím, že budu na elektroencefalografu sledovat vlny ve svém mozku, zatímco budu vystaven kmitajícímu světlu o různé frekvenci.
Během této fáze pokusu jsem byl zasažen takovou září, jež se dala srovnat se světlem v epicentru atomového výbuchu anebo snad s nadpřirozeným světlem, popisovaným ve východních posvátných textech, jež se zjevuje v okamžiku smrti. Tento oslnivý blesk mne vymrštil z těla. Ztratil jsem veškerý pojem o výzkumné pracovnici, o laboratoři a o všech podrobnostech mého studentského života v Praze. Vypadalo to, jako by se mé vědomí rozepjalo do kosmických rozměrů.
Byl jsem vržen do centra kosmického dramatu, které předtím bylo zcela mimo dosah i těch nejdivočejších představ. Prožíval jsem Velký třesk, prolétal jsem vesmírnými černými i bílými děrami a mé vědomí se měnilo v cosi, co mohlo být vybuchujícími supernovami, pulzary, kvazary a dalšími kosmickými jevy.
Bylo zcela nepochybné, že to, co jsem prožíval, se silně blížilo prožitkům „kosmického vědomí“, o kterých jsem čítával ve významných mystických posvátných textech z celého světa. V psychiatrických příručkách se tyto stavy definovaly jako projevy těžké psychopatologie. Uprostřed toho všeho jsem však jasně věděl, že tento zážitek není důsledkem psychózy, vyvolané drogou, ale vhledem do světa mimo běžnou realitu.
Dokonce i v nejdramatičtějších a nejpřesvědčivějších hlubinách tohoto prožitku jsem byl schopen vidět ironii a paradox této situace. Božský element se vynořil a zcela ovládl můj život v moderní laboratoři uprostřed vážného vědeckého pokusu, prováděného v komunistické zemi s látkou vyrobenou ve zkumavce chemikem dvacátého století.
Tento zážitek měl hluboký vliv na můj osobní život a vědeckou dráhu. V té době jsem nevěřil, tak jak věřím dnes, že potenciál k mystickému prožitku je přirozenou schopností všech lidských bytostí. Vše, co jsem prožil, jsem připisoval výhradně droze samotné. V mysli jsem však neměl nejmenší pochyby o tom, že tato látka je „královskou cestou do nevědomí“. Pevně jsem věřil, že by tento nový preparát mohl překlenout propast mezi teoretickou obratností psychoanalýzy a její nedostatečnou účinností jako terapeutického nástroje. Zdálo se, že analýza s pomocí LSD by mohla prohloubit, zintenzivnit a urychlit terapeutický proces.
V následujících letech, počínaje mým nastoupením do místa ve Výzkumném ústavu psychiatrickém v Praze, jsem mohl studovat účinky LSD na pacientech s různými emočními poruchami, stejně jako na odbornících v oboru duševního zdraví, umělcích, vědcích a filozofech, kteří měli pro tento prožitek vážnou motivaci. Výzkum vedl k hlubšímu pochopení lidské psýché, zvýšení tvořivosti a usnadnění řešení problémů.
Během počátečního období svého výzkumu jsem zjistil, že můj obraz světa a lidské psychiky je podrýván každodenním působením prožitků a pozorování, které nebylo možno vysvětlit v rámci mého starého světonázoru. Pod neutuchajícím přílivem nezvratných důkazů se mé chápaní světa postupně přesouvalo z polohy, která byla v podstatě ateistická, do polohy mystické. To, co nejprve nastínil můj prožitek kosmického vědomí, dospělo k úplné zralosti díky pečlivému každodennímu zkoumání údajů z výzkumu.
Při psychoterapeutických sezeních s použitím LSD jsme zjistili poněkud zvláštní vývoj obsahu. Při nízkých až středních dávkách se prožitky obvykle omezovaly na prožívání scén z kojeneckého a dětského věku. Jakmile se však dávky zvyšovaly nebo sezení opakovala, každý z klientů se dříve či později dostal daleko za oblasti, které popisoval Freud. Mnohé z popsaných prožitků se pozoruhodně podobaly prožitkům ze starých duchovních textů z východních kulturních tradicí. To bylo pro mne obzvláště zajímavé, protože osoby, které tyto prožitky popisovaly, neměly většinou žádné předchozí vědomosti o východních spirituálních filozofiích, a zcela jistě jsem neočekával, že takovéto výjimečné prožitkové oblasti budou dostupné tímto způsobem.
Moji pacienti prožívali psychologickou smrt a znovuzrození, pocity jednoty s veškerým lidstvem, přírodou a vesmírem. Popisovali vize božstev a démonů z kultur odlišných od svých vlastních, anebo návštěvy mytologických říší. Někteří popisovali prožitky z „minulých životů“, jejichž historickou přesnost jsme si později mohli ověřit. Během svých nejhlubších sezení prožívali osoby, věci a místa, kterých se jejich fyzické smysly nikdy předtím ani nedotkly. Nikdy o takovýchto věcech nečetli, neviděli je na obrázku, ani neslyšeli, že by o nich někdo hovořil – a přesto je nyní prožívali, jako by se odehrávaly v současnosti.
Tento výzkum byl zdrojem nekonečné řady překvapení. Vzhledem k tomu, že jsem studoval srovnávací náboženství, měl jsem intelektuální znalosti o některých z prožitků, o kterých tito lidé hovořili. Nikdy jsem však netušil, že staré duchovní systémy skutečně zmapovaly s překvapující přesností různé úrovně a typy prožitků, které se dostavují v mimořádných stavech vědomí. Byl jsem překvapen jejich emoční silou, autentičností a schopností měnit názory lidí na jejich vlastní život. Upřímně řečeno byly chvíle, kdy jsem pociťoval hluboký nepokoj a strach, byl-li jsem postaven před skutečnosti, pro něž jsem neměl žádné racionální vysvětlení a které podkopávaly můj systém víry a vědecký světonázor.
Jak jsem se však postupem času s těmito prožitky lépe obeznamoval, bylo mi stále jasnější, že to, čeho jsem svědkem, jsou normální a přirozené projevy nejhlubších oblastí lidské psýché. Jakmile se tento proces dostal za hranice biografického materiálu z kojeneckého a dětského věku a prožitky začaly odhalovat větší hlubiny lidské duše se všemi mystickými podtexty, přesáhly terapeutické výsledky vše, co jsem až doposud poznal. Symptomy, které odolávaly měsícům či dokonce rokům jiných druhů léčení, často mizely poté, co pacient prošel takovými prožitky, jako je psychologická smrt a znovuzrození, pocit kosmické jednoty, archetypální vize a scény, které pacienti popisovali jako vzpomínky na minulý život. Stanislav Grof: Holotropní vědomí
Na závěr jedna optická iluze
Chcete-li si na sobě vyzkoušet zajímavou optickou iluzi, řiďte se podle následujících pokynů:
- Uvolněte se a dívejte se upřeným pohledem 30 až 45 sekund na 4 malé puntíky uprotřed obrázku.
- Potom pomalu přesuňte svůj zrak ne nějakou větší jednobarevnou plochu ve své blízkosti (např. na stěnu). Můžete však oči také jednoduše zavřít.
- Záhy byste měli před sebou spatřit světlou skvrnu, ze které se zformuje určitý obrázek.
- O jaký obrázek se jedná? Nebo přesněji KOHO vidíte?
Zdroje:
– Databáze knih (Stanislav Grof: Holotropní vědomí)
– Holos.cz (O holotropním dýchání + texty Stanislava Grofa)
– Wikipedia (Stanislav Grof)
– Wikipedia (Transpersonal psychology)
Další články v rubrice:
- Cesta k harmonii za zpěvu tibetských mís
- Meditace pomáhá HIV pozitivním pacientům, chrání jejich imunitu
- Vědecký výzkum potvrdil účinnost buddhistické meditace
- Zajímavé výzkumy o podstatě hmoty a vědomí (1.)
