Doc. PhDr. Zdeněk Kratochvíl, Dr. (nar. 1952) přednáší filozofii a religionistiku na Katedře filosofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Specializuje se na řeckou filozofii a mezi jeho zájmy patří také gnóse, k níž přistupuje s obdivuhodnou uvolněností a nepředpojatostí. Kniha „Pramen poznání“ je jeho mimořádným počinem, protože překračuje hranice faktografické literatury. Autor se v ní s tvůrčí originalitou pokusil o přímý vhled do osudů několika křesťanských gnostiků na přelomu 2. a 3. století po Kristu.

Publikace vychází z dobových reálií a dochovaných textových svědectví. Jsou v ní popsány životní příběhy několika osob, mezi nimiž vynikají postavy Klémenta Alexandrijského a jeho žáků Órigena a Hyakinta. O Klémentovi je známo, že byl vedoucím křesťanské katechumenické školy v egyptské Alexandrii (k jeho osobě se vztahuje článek Kléméns Alexandrijský: Chvála gnóse). Órigenés na Klémenta navázal, vydal se však odlišnou cestou než jeho učitel. Hyakintos románem provází v roli vypravěče.

V následující části se můžete prostřednictvím čtyř ukázek z knihy seznámit s moudrostí křesťanských gnostiků.

Knihu Pramen poznání (248 str., 85 Kč) vydalo v roce 1996 brněnské Nakladatelství Cesta.
 

Kléméns se obrátil k Theodotovi: „Stejně si myslím, že o osmé sféře toho už nevíme víc, než jsme řekli dříve. Zkus se v Římě zeptat Floriana, zda by odpověděl lépe než my. Teď bych rád využil toho, co mi připomněl Hyakintos.Jak je to vlastně se sporem mezi námi dvěma, Theodote?“

„To oba už dlouho dobře víme, a Hyakintovi to můžeš vyložit někdy jindy. Já bych se chtěl vrátit k tomu, jak jsi mluvil o Seberovi a Apellovi. Zůstala ve mně z tvé řeči jakási hořkost.

Dobře víš, Klémente, jak si vážím toho, že jsi jediný křesťan z církví, který se mě nesnaží přetáhnout do své církve. Když jsi říkal, že Seberos se kdysi vydal po cestě, která nevede moc daleko, a teď ji už není schopen opustit, souhlasil jsem s tebou. Bojím se ale, že si něco podobného myslíš i o mně. Sice mi přiznáváš, že můj učitel Valentinos byl lepší mistr než Seberův Apelles a že tedy moje cesta vede mnohem dál než Seberova, ale co naplat, považuješ ji nejspíš taky za konečnou a hodnou opuštění. Já ne! Já nikdy neopustím moudrost, která je mnohem starší než Ježíšův příchod na svět a starší než filosofie. Stejně tak, jako nikdy neopustím Kristovu spásu a filosofii! Co ty na to?“

„Dobře víš, Theodote, že já nechci nic z toho opouštět. Navíc nechci opouštět ani společenství církví a ani Starý zákon v jeho vyšším smyslu.“

Theodotos téměř vykřikl: „Jenže to, čemu ty říkáš společenství církví, se moudrosti gnose zřeklo a pomlouvá její proroky!“

„Ne zcela a ne úplně všude,“ odpověděl Kléméns. „A nevím, proč bych měl odplácet stejným za stejné. Když se v posledních letech dokonce i v Alexandrii velká část křesťanů zřekla gnose, proč bych se měl zříkat já jich? Není mým posláním spíš to, abych moudrost gnose z jejich naivní víry znovu vykřesal; tak jako jsem dříve ukazoval, že vrcholným mysteriem gnose je Ježíš Kristus?“

„Že Logos v Kristu je vrcholem gnose, v tom jsem s tebou byl vždy zajedno a jsem i nyní. Totéž učinil i zvěčnělý Valentinos. Jsme přece křesťané. Nesl jsem s tebou společně i bolest nad tím, že mnozí sluhové gnose minuli její plnost ve vtěleném Logu. Tím se připočetli k Židům, neboť znali přislíbení, ale nepoznali naplnění. Někteří z nich snad ještě poznají pnost. Ale co chceš dělat s těmi, kteří si myslí, že přijali plnost, neboť skutečně přijali Kristovo tělo, ale nepřijímají ducha? Co s křesťany církví, kteří šlapou po gnosi a brojí proti nám? Vždyť tě vyženou ze svého společenství!“

„Theodote, vím také, že obracet křesťany je těžší než obracet pohany. Ježíš však řekl, že přišel nejprve k Židům, a k pohanům teprve poté, když jej Židé odmítali. Podobně jednali i první apoštolové. Myslím si, že naším posláním teď je zvěstovat plnost Logu v Kristu nejprve křesťanům, a až pak pohanům. Nedělám si však iluze o tom, jak nejspíš dopadneme. Vždyť víme, jak dopadl Ježíš ve svatém městě Jeruzalémě. Pak se uvidí, kam věčné slovo pošle nás nebo naše následovníky. Židům Ježíš řekl: ‚Nepřišel jsem Mojžíšův odkaz zrušit, ale naplnit duchem.‘ Tak musíme jednat i s těmi křesťany, kteří odmítají Kristova ducha a dělají z něj zákon. Někteří dokonce občas mluví i o Novém zákoně, prý Kristově. Asi dodatek k Mojžíšovu zákonu.“

Kléméns se trpce usmál.

„Klémente, vidím, že chápeš, co se děje. Jak si přitom ale můžeš dělat naději na to, že z naivní víry lze vykřesat ducha?“

„Theodote, Ježíšovi a jeho apoštolům se podařilo vykřesat ducha i z naivního zákonictví některých Židů. Tím spíše to půjde z naivní víry křesťanů. Kdo přijímá Kristovo tělo, má přístup i k jeho duchu, pokud jej v sobě nezabíjí. Vidíš přece, že třeba takový biskup Eirénaios, který tolik brojí proti Valentinovi, Ptolemaiovi i tobě, říká téměř totéž co my, když je poctivý. Sám jsi dnes uznal, že i jeho bojovných pět knih Proti herezím obsahuje myšlenky hodné Valentina. Zjevuje Logos v Kristu a v každém člověku.“

„Klémente, neodbíhej od mé původní otázky! Co si myslíš o mé cestě? Je hodná opuštění? Zříkáš se jí?“

„Nezříkám se ničeho, co není zlé. Cesta odvěké moudrosti nemůže být zlá, pokud se neobrátí proti svému vrcholu, proti vtělenému Logu, proti témuž Logu, který ji umožňuje. Ty jsi přijal Krista, stejně jako Valentin. Přesto si ale nemyslím, že by cesta, kterou ti odkázal Valentin, byla ta nejlepší. Myslím, že se příliš zříkáte stvořeného světa a těla, krásy a citu. Málo důvěřujete víře a hmatatelnosti vtělení.“

„O tom jsme už mluvili, Klémente. Chci vědět, zda mě považuješ pouze za lepšího Sebera, nebo za sobě rovnocenného hledače pravdy, nezávislého na rozdílu našich mínění.“

Klémens začal velmi složitý a obsáhlý výklad. Už dříve jsem oba sledoval jen s krajním vypětím a mnohému jsem nerozuměl. Byla už hluboká noc a já byl velice unavený. Teď Kléméns i Theodotos mluvili o věcech, kterým jsem nerozuměl vůbec. Běžně užívali pojmů, které jsem slyšel poprvé a některé z nich dokonce byly z jazyka mě nesrozumitelného. Přestal jsem se snažit, abych sledoval, o co se přou, a místo toho jsem se opíjel zážitkem, že jsem u skutečných mistrů, že jsem svědkem opravdového olbřímího boje o podstatu, jak to říkal Platón. [PRAMEN POZNÁNÍ; Kniha první: Pramen poznání; str. 26-30]

 

U večeře Órigenés neustále naléhal na Klémenta, aby mu vyložil, proč nepoužije své autority a nevystoupí proti Démétriovu pojetí organizace církve. Klémenta to očividně rozlaďovalo. Nakonec mu však přece jen odpověděl:

„Démétrios je praktický muž se kterým se lze rozumně dohodnout. Pantainos i já jsme se s ním dohodli už před dvanácti lety, i když každý po svém. Nech Démétria Démétriem. Snad bychom mohli dnešní večer hovořit o něčem hlubším a zajímavějším.“

„Promiň, Klémente,“ omlouval se Órigenés, „asi jsem byl zase moc zvědavý a prudký, jak říkáš. Ale, prosím tě, mohl bys mi aspoň vyložit, proč se nemodlíš za mučednickou smrt pro Krista, tak jako se modlí mnozí křesťané?“

„Órigene, to jsi snad už mohl pochopit. Mnozí křesťané se modlí hned za stálé zdraví, hned za mučednickou smrt. Jenže Kristus není božstvo, které je třeba živit obětní krví, ještě k tomu tou lidskou. Kdo může vědět, co se tím živí? Jen člověk veliké síly ducha dokáže snést utrpení, aniž tím něco živí. Dost už o tom!“

Chvíli bylo ticho, a pak Charmidés zarecitoval: „Neboť slzami nezhojím nic, nic také nezhorším, budu-li radostně žít, slavit hody a ples!“

Kléméns navázal řeč: „Órigene, vem si příklad z tohoto Archilocha z Paru, a to žil dávno, velmi dávno před Kristem. Ubezpečuji tě, že plesat lze nejlépe právě bez obžerství, opilství a chlípnosti. Když farizeové reptali, že se Ježíšovi učedníci nepostí, dostali od něj odpověď: ‚Jak se mohou postit, když je ženich s nimi?‘ Órigene, já také vím, že veselí předpokládá určitou střídmost v mnoha věcech.“

„Samozřejmě, Klémente, znám tě přece. Není mi divné to, co děláš, ale to, co říkáš. Proč zamlčuješ druhou půlku Ježíšova výroku, že přijdou dny, kdy od nich bude vzat a tehdy se budou postit?“

„Proč si myslíš, že to zamlčuji?“

„Protože Ježíš už dávno odešel, a ty chceš ještě pořád jenom plesat!“

„Órigene, nerouhej se. Copak někam odešel?“

„No přece do nebe.“

„A kde je podle tebe nebe? Zeptej se tady Hyakinta a řekne ti, že ani pro astronomy není poznání nebe dané jen tím, že se se zakloněnými hlavami dívají nahoru. Věděl to už Platón. Už Mojžíš poznal, že Bůh není daleko, ale že je blízko, velmi blízko.“

Alexis pokračoval po Klémentovi: „Škoda, že se v církvi nečte tento výrok zmrtvýchvstalého Krista: ‚Když vám ti, kteří vás svádějí, říkají: Hle, království je v nebi, pak vás tam předejdou ptáci. Kdyby vám říkali: Je v moři, pak vás tam předejdou ryby. Ale království je tím, co je ve vás, i tím, co je mimo vás. Když poznáte sebe samé, tehdy budete poznáni a budete vědět, že jste syny živého Otce.‘

V tomto výroku je zřetelněji vyjádřeno to, co se v užívaných svatých knihách musí hledat na různých místech, ale bohu díky se také najde. Když je Kristus od nás vzat, znamená to, že jsme se my vzdálili od něj. Je třeba jej v sobě znovu nalézt.“

„Už rozumím,“ zajásal Órigenés. „Království boží je v nás, to přece říká Lukáš!“

„Správně,“ odpověděl Kléméns. „A nejen v nás. Je všude, v nitru všeho, co je pravdivé a krásné. Viditelný svět je jen jeho vnější obal, proto mu nepřipisuji moc velký význam. Jen když je obal krásný a přitom pravdivý, tak ukazuje svůj obsah. Proto se můžeme k Logu a k duchu dostat skrze mnoho různých věcí světa, když jsou pravdivé a krásné. Tělo je obalem duše a duše je obalem ducha. Když mluvím o radosti a plesání, týká se to ducha. Z jeho vanutí pochází pravda, krása, radost, úcta i pravá láska. Samozřejmě se to pak projeví i navenek – v duši touhou a náklonností a na těle příjemným vzhledem.“ [PRAMEN POZNÁNÍ; Kniha první: Pramen poznání; str. 74-76]

 

Koncem října odešel Neilos zase do Antinoe, tentokrát jen v doprovodu dvou mládenců. Jsou prý v Antinoe očekáváni před zimním slunovratem. Já jsem zůstal v Alexandrii, hlavně proto, že jsem se těšil na slibovanou celodenní rozpravu s Theognostem, místním valentinovským gnostikem.

Klémentovi se podařilo přemluvit Órigena, aby zde letos také zůstal. Zdůvodňoval to tím, že jeho otec je nemocný. Alexis mi ale říkal, že to má ještě jiný důvod: Kléméns se obává, aby se z Órigena nestal fanatický asketa. V okolí Antinoe by k tomu měl tu nejlepší příležitost. Jeho egyptská krev by se prý neměla probouzet dříve, než se upevní jeho mysl. Nicméně Leónidás byl opravdu hodně nemocný.

Theognostos byl očekáván dopoledne. Toho rána za mnou Kléméns přišel nahoru, aby mi o Theognostovi něco řekl:

„Hyakinte, dnes máme zajímavější starosti než opisování. Theognostos je opravdový gnostik, ale je jiný než já. Je také křesťan, stydí se však za církev a skoro jí opovrhuje. Jsme dobří přátelé už přes dvacet let; od té doby, co jsem přišel do Alexandrie. Tehdy ještě bylo skoro samozřejmé, že gnostici patří k ostatním křesťanům a všichni křesťané ke gnostikům. Církev se tehdy chápala o dost jinak než v jiných městech, i než teď zde, i když cosi z toho tady zůstalo. O jednotu církve tehdy pečoval biskup Agripin, i když nebyl gnostikem. Byl to devátý nástupce evangelisty Marka, pokud mohu důvěřovat mlhavým legendám z minulých věků. Nástupce evangelisty u nás není žák jeho žáka, neboť byl vždy volen všemi alexandrijskými křesťany. Theognostos má Valentinova ducha, i když není jeho žákem, neboť se narodil až poté, co odtud Valentin odplul do Říma. “

„Klémente, pověz mi něco o Valentinovi. Vím jen to, že byl velice slavný, tady i v Římě, a že se s jeho nástupci křesťané nesnáší.“

„Ty jsi nečetl jeho Evangelium pravdy? A nebo jeho veledílo Pistis Sofia nebo alespoň List Rheginovi o zmrtvýchvstání?“

„Nečetl. Nikdy jsem se nezajímal o křesťanské posvátné knihy. Až letos jsem z nich četl, ale jenom Jana, nejmilejšího učedníka.“

„Milý Hyakinte, o to, jestli Valentinova díla jsou nebo nejsou křesťanské a svaté knihy, bylo a je mnoho sporů. Alexis by ti odpověděl jednoznačně kladně. Téměř všichni křesťané mimo Egypt i většina egyptských záporně.“

„A kdo to tedy byl ten Valentin?“

„Veliký mistr gnose, i když s ním v mnoha důležitých věcech nesouhlasím. Prorok nové jednoty Logu, i když sám narušil jednotu vnější a viditelnou. Narodil se před více než sto lety tady v Alexandrii a tady také studoval. Mezi jeho učiteli byl i Theónas, žák apoštola Pavla. Bohužel mezi nimi byl i Basileidés, velký mistr nejenom gnose, ale i magie. Pochytil to na Východě od Menandra a Satornila. Valentinos naštěstí nikdy nečaroval, ale bylo v něm cosi, co občas zatemňovalo jeho prorockého ducha. Do Říma odplul kvůli tomu, že se tam chtěl stát biskupem. Málem se mu to povedlo; byl z církve vyhnán těsně před tím, než dosáhl svého cíle. Pak v Římě založil vlastní gnostickou školu, která měla také svoji asijskou větev. K ní patří Theodotos, se kterým ses zde setkal, když jsi tu byl poprvé. Je to poslední žijící Valentinův přímý žák a nyní představený asijských škol. Valentinovské školy mají i syrskou a egyptskou větev. Představeným egyptské je Theognostos, kterého očekáváme. [PRAMEN POZNÁNÍ; Kniha první: Pramen poznání; str. 111-114]

 

Po několik dní mi teď Kléméns každé ráno vykládal Pythágorovu nauku o číslech a jejich významech. Pochopil jsem, že v číslech je skrytá veliká moc světa a že zacházením s čísly můžeme uvést do chodu obrovské síly, dobré i zlé. Každé zacházení s čísly je v určité míře magií.

Celý den před rovnodenností byl Kléméns mimo dům někde ve městě. Vykládal jsem si to tak, že zařizuje něco, co souvisí s cestou. Večer nám řekl skutečný důvod.

„Přátelé milovaní, musím vám říci neveselou novinu. Včera za mnou přišel jeden známý z přístavu a vyřídil mi vzkaz od přátel z Říma. Vzkazují, že císař Septimius Severus uvažuje o novém pronásledování křesťanů. Předpokládají, že se rozhodne pro jakýsi kompromis: ne pro pronásledování všech křesťanů, ale pro tvrdý zákaz všech křesťanských škol. Dnes jsem byl za Démétriem a ten už o tom také věděl. Řekl mi však, že nejméně do příštího jara nebo léta se není třeba ničeho obávat. Prosím vás, přátelé, abyste o tom nikde nemluvili. Není to sice nic tajného, ale takovými řečmi se to jen přivolává. Všichni, kterých se to týká, o tom už vědí. Órigene, s tvým otcem už jsem o tom také mluvil. Neříkej zatím nic mladším sourozencům, aby nedělali zbytečně paniku. Jsou to ještě děti. Dál už o tom nebudeme mluvit, aspoň ne do té doby, než se ukáže něco konkrétnějšího. Na naší cestě to nic nemění.“

Kléméns změnil tón řeči: „Přátelé milovaní, Alexis chtěl, abychom dnes dali řeč o jednom temném Hérakleitovu výroku. Prosím tě, řekni všem, o co ti jde.“

Alexis se ujal slova: „Hérakleitos z Efesu kdysi řekl o většině lidí: ‚Zrodivše se chtějí žít i se svým osudem, o to více pak odpočívat. Zanechávají dítky, takže se rodí osud.‘

Zdá se mi, že to nějak souvisí s tím, co podle evangelisty Matouše praví o spočinutí Ježíš: ‚Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi, a já vám dám spočinutí. Vezměte mé jho na sebe a učte se ode mne, neboť jsem tichý a prostý v srdci; a naleznete své duši spočinutí.‘

Určitě to vše nějak souvisí s Valentinovou naukou o spočinutí: ‚Člověk, který plně přijme božský Logos, žije už teď svoji nesmrtelnost a nelpí na vnějších proměnách světa ani svého těla. Proto se jeho život neruší ani tělesnou smrtí. Kdo spočinul v Bohu a Bůh v něm, neokusí smrti.‘

Myslím si též, Klémente, že spočinutí v božství člověka uvolňuje z cyklu životů, jehož znamením jsou děti. Plyne z toho však, že člověk tím, že má děti, vpadá do koloběhu životů? A pokud ano, tak jak lze rozpoznat, kdy má člověk žít trvale asketicky, aby definitivně ukončil cyklus k božství a spočinul, a kdy by to naopak byla planá pýcha vedoucí k promarnění života? Ježíš ani Jan nezanechali potomky. Vím ale také, že většina asketů marní život, když žijí bez ženy a dětí.

Klémente, dlouho jsem uvažoval o tom, zda tyto otázky nejsou příliš rozumářské a pyšné. Myslím si však, že jsou poctivé a nutné.“

Kléméns dlouho mlčel a díval se jenom do plamene olejové lampičky. Bál jsem se, že neodpoví. Vždyť na podobné věci jsem se nikdy neodvážil zeptat, i když mě samozřejmě zajímaly nejvíc. Pak konečně promluvil:

„Cesty jsou různé. Přesto je velmi obtížné proplout mezi Skyllou a Charybdou malověrnosti a pýchy. Na jedné straně je lenost a sklon k požitkům světa i těla. Na druhé straně je pýcha znevažující hodnotu stvoření světa i těla, tedy vlastně také malověrnost.

Přátelé, tohle jsou jedny z nejtěžších otázek vůbec. Ztroskotali na nich i takoví mudrci jako Pythagoras a Platón. Sám Platón se dokonce domníval, že plození dětí působí pád duší do hmotného těla, jakési lámání perutí, jak říká. Znáte to přece z Faidra. Také víte, že se kvůli tomu Platón stal terčem nemístných pomluv, které se týkaly jeho vztahu k přátelům.

Přes to všechno se pokusím odpovědět. Ne proto, že bych byl větší filosof než sám Platón, ale proto, že důvěřuji pravdě, kterou jsem přijal od Ježíšových přátel. Všichni se shodneme v tom, že anapausis, spočinutí, nemá nic společného s leností a zahálkou. Je to dosažení cíle, dokonání díla. Modlíme se za spočinutí pro zemřelé, aby tělesná smrt byla jen vnějším znamením jejich dokonání v plnosti, a ne koncem nenaplněného života. Valentin má pravdu v tom, v čem se shoduje s apoštoly: ‚Věčný život je zde: Království Boží je zde, i když není z tohoto světa, přesto působí v tomto světě. Pravé je na světě jen to, v čem Království působí. Našim božským dědictvím je spočinutí v Božím Království, v božství plném lásky, ve věčném jasu.‘

Pochmurný prorok Hérakleitos lká nad tím, že to většina lidí nechápe. I jinde říká: ‚Nevšímá si toho většina těch, kteří se s tím setkávají.‘

Dlouho jsem nechápal Hérakleitovu pochmurnost, záhadnou ponurost zvěstovatele Logu. Pak jsem si ji vyložil tím, že v oněch dávných dobách ještě nebyla povšechně známa krása; nebyl ještě darován dar boží víry Ježíše Krista.

Tenhle výklad není špatný, ale nevysvětluje, proč ani mnozí křesťané nenacházejí božské spočinutí. Proto k němu dodávám, že mnozí zaměňují víru Boží, kterou doporučuje Kristus, za pouhou lidskou víru. Většina se stará jen o věci všední, i když jim občas dávají posvátná jména. Hledají život, ale zaměňují jej za směs požitků a utrpení, za onu směs života a smrti, o které mluví Hérakleitos. A spočinutí zaměňují za zahálku.

Namáhají se pro své děti, ale odkazují jim opět jen onu směs života a smrti, namísto plného božského života ve spočinutí.

Máme však kvůli tomu zanevřít na lidskou touhu po pokračování života, po plození dětí?

Zůstanu ještě chvíli u Hérakleita a připomenu vám jiný jeho výrok: ‚Člověk si za noci rozdělá světlo, ježto mu vyhasl zrak. Živý se ve spánku dotýká mrtvého, a bdí-li, dotýká se spícího.‘

Spící člověk nevidí ve světle svět. Má svůj vlastní svět snu, který je velice blízký stínům Hádu. Spící je i navenek podobný mrtvému.

Málokdo si však všímá, že i to, co lidé běžně nazývají bděním, je ve skutečnosti velmi blízké spánku. Všimli si toho někteří skeptici a chtěli všechny přesvědčit, že nelze rozlišit mezi bděním a snem, tedy ani mezi životem a smrtí.

My však z těch podobností můžeme vyvodit opačný závěr, a já si myslím, že je to ten, o který šlo i Hérakleitovi. Totiž ten závěr, že máme opustit to, čemu se běžně říká bdění, a probudit se skutečně – nejen tak, jak se všichni živí lidé probouzejí každé ráno. Skutečné bdění je k tomu, čemu se bdění běžně říká, ve stejném vztahu jako toto běžné bdění ke spánku.

Spící se dotýká mrtvého. My se máme naopak dotýkat světla, které je všemu společné. To má Hérakleitos na mysli, když mluví o rozdělávání, doslova dotýkání se světla za noci. Nocí je lidský stav nedokonalého bdění. V něm se máme dotýkat světla, to jest Logu. Tak, jako si ve tmě svítíme světlem lampy, tak nám ve zdejším životě svítí světlo živého Logu: ‚…ten život byl světlem lidí. To světlo ve tmě svítí, ale tma je nepostihla.‘ Tak zvěstuje Nejmilejší učedník.

Probudíme-li se ke skutečnému Logu, pak jsme nalezli spočinutí a věčný život. Skrze týž Logos přece vznikl svět i každá dobrá myšlenka. [PRAMEN POZNÁNÍ; Kniha druhá: Cesty a nauky; str. 132-137]

 

Zdroje:
– Nakladatelství Cesta (Zdeněk Kratochvíl: Pramen poznání)
– Univerzita Karlova (Doc. PhDr. Zdeněk Kratochvíl, Dr.)
– Fysis (Zdeněk Kratochvíl, osobní stránky)