Kléméns Alexandrijský (Titus Flavius Clemens)
Titus Flavius Clemens (150-215) je dodnes považován za předního křesťanského teologa a Otce prvotní církve. Narodil se v Athénách kolem roku 150 po Kristu. V první polovině svého života hodně cestoval, navštívil Itálii, Sýrii, Palestinu a Egypt, byl v kontaktu s duchovními učiteli gnostických křesťanů. Nejvýrazněji na něho zapůsobil Pantainos, vzdělaný filozof a charismatický křesťanský kazatel. Pantainos pobýval až v daleké Indii a po svém návratu se stal kolem roku 180 vedoucím katechetické školy v Alexandrii. Jeho nejvýznamnějším žákem, který ho později v církevní učitelské funkci nahradil, byl právě Kléméns.
Křesťanská tradice vyučovaná v Alexandrijské škole byla silně gnosticky zaměřená, sám Kléméns se považoval za gnostika a gnósi kladl výše než víru. Opakovaně zdůrazňoval, že víra je pouze počátkem cesty vedoucí ke kontemplativnímu poznání Boha a sjednocení s ním. Pravým křesťanem mohl být pouze ten, kdo gnósi aktivně praktikoval.
Na Klémenta ve 3. století navázal Órigenés, ve své době všeobecně uznávaný teolog a respektovaný církevní učenec.
Zdaleka ne všechny Klémentovy spisy přetrvaly až do dnešní doby. Pozdějším křesťanům se jejich obsah zdál podezřelý a podezřelé spisy byly, jak známo, likvidovány. I přesto zůstala významná část díla zachována.
Opravdovou studnicí moudrosti je zejména rozsáhlé dílo z konce 2. století, které Kléméns rozdělil do osmi knih se společným názvem „Strómateis“ (Koberce) a s podtitulem „Sbírka gnostických poznámek o pravé filozofii“. V Stromatech jsou citovány a vzájemně pospojovány různorodé myšlenky, pestré tkanivo vědomostí pocházejících z nejrůznějších kulturních okruhů. Autor se nevyhýbá ani řecké filozofii, ani židovské moudrosti, ani egyptským a pohanským náboženským kultům a mystériím. Hledá pravdu, ať už je skrytá kdekoli. Jeho stálým motivem je gnóse, poznání Boha a návrat k božské plnosti původního člověka. Vtělení Božího Slova v Ježíši Kristu je v Kléméntově teologii manifestací jednoty Boha a člověka. Povinností každého křesťana je uposlechnout výzvy Kristovy, následovat jej, poznat sebe, poznat Boha a dospět až k věčnému spočinutí.
„Zdá se, že vůbec největším poznáním je poznat sebe sama, protože kdo pozná sebe, pozná Boha, a kdo pozná Boha, připodobní se mu.“ (Paedagogus 3,1,1)
„Gnostik už nemá vědění a nevlastní poznání, ale je věděním a poznáním.“ (Strómateis, IV,40,1)
„Gnostik se domnívá, že si zaslouží vážnost vše, cokoli vyniká, co je poznatelné smysly, že je nutno ctít vládce a rodiče, co je jen duchem poznatelné a že je nutné ctít, co je původem starší, to jest začátek, který nemá začátek, je bez času a je prvotinou všeho existujícího, totiž Syna. Od něho jsme poznali vzdálenější příčinu, totiž Otce veškerenstva, princip nejstarší a ze všeho nejlepší.“ (Strómateis, VII,1,2)
Křesťanské gnósi je věnována celá 10. kapitola 7. knihy Stromat. Autorem překladu je Doc. PhDr. Zdeněk Kratochvíl, Dr. z Katedry filosofie a dějin přírodních věd, Přírodovědecké fakulty UK v Praze.
Chvála gnóse
Stručně řečeno, gnóse je dospělost (dokonalost) člověka jakožto člověka, která je zcela dovršena poznáním božských věcí; takže lidská povaha, způsob života i řeč jsou souznělé a souladné, a to jak mezi sebou navzájem, tak s božským Logem. Gnósí je víra dovršena: věřící se gnósí stává dospělým.
Víra je nepochybně cenné dobro: vždyť bez zkoumání vyznává, že Bůh jest, a oslavuje ho. Proto je třeba začít od takovéto víry; ale když jsme v ní Boží přízní vyrostli, je třeba – jak jsme schopni – dosáhnout gnóse.
Dále tvrdíme, že se gnóse liší od té moudrosti, která se nabývá vyučováním. Neboť gnóse v sobě zcela jistě obsahuje i onu moudrost, ale moudrost nabytá vyučováním neobsahuje gnósi. Obsah vyučované moudrosti se stává jasným díky dlouhodobému naslouchání řeči, zatímco základem gnóse je nepochybnost o Bohu, čili víra.
Ke Kristu se vztahuje víra i gnóse. Vždyť Kristus je základem i tím, co je na něm vystavěno. Je počátek i cíl. Těmto krajním mezím, totiž počátku a cíli, se nelze naučit; pravím, že to je víra a láska.
Gnóse se podle přízně Boží předává tradicí těm, kdo se osvědčili, že jsou hodni nauky; odevzdává se jim jako svěřená zástava. Z ní vyzařuje nejvyšší hodnost lásky, jako světlo zažehnuté od světla.
Bylo přece řečeno: „Tomu, kdo má, bude přidáno.“ (Lukáš 19,26)
Tedy: Víře bude přidána gnóse, gnósi bude přidána láska – a lásce bude přidáno Boží dědictví. Děje se to tehdy, když je člověk spojen s Pánem jak vírou, tak i gnósí a láskou – a když spolu s ním vystoupí až tam, kde přebývá Bůh, strážce naší víry i lásky. Tehdy je gnóse se zřetelem na dospělost předávána těm, kdo ji potřebují: těm, kdo k ní jsou určeni bohatou přípravou, průpravným cvičením a modlitbou. Ti jsou schopni slyšet řečená slova; žijí náležitě, to jest: v takové spravedlnosti, která překračuje ospravedlnění vymáhané zákonem.
Zatímco setrváváme ve spásné výchově směřující od hříchů, vede nás už gnóse k věčnému cíli a učí nás dokonalosti, abychom uviděli, jak budeme podle boží vůle osvobozeni od každého trestu a zlé odplaty, jak budeme uprostřed bohů.
Vykoupením se výsady a pocty završují a dávají se těm, jimž ustalo očišťování. Těm ustala i každá služebná povinnost – i ta nejsvětější, jež se koná mezi křesťany.
Potom bude těm, kdo mají čisté srdce, kdo jsou zrozeni v sousedství Páně, nadcházet úplná obnova věčným nazíráním. Ti jsou doslovně zváni bohové; trůní spolu s ostatními bohy: s těmi, kteří se teprve mají zrodit, které zatím Spasitel zařadil mezi předchozí bohy.
Gnóse vhodným způsobem urychluje očišťování a zpřítomňuje lidem proměnu k lepšímu. Proto gnóse snadno přivádí lidi až k těsné příbuznosti duše s Bohem a ke svatosti. Gnóse člověka prostřednictvím jakéhosi důvěrně vlastního světla provádí mystickými stupni, a to až k vrcholu spočinutí úplnou obnovou. Tam bude gnóse ty, kdo mají čisté srdce, učit nadšenému rozjímání Boha tváří v tvář, poznatelně a dosažitelně. Dospělost gnostikovy duše spočívá v tom, že prošla veškerým očišťováním i povinností služby a zrodila se s Pánem. Tam, kde je nyní, je Pánovi podřízena přímo.
Víra je, abych tak řekl, stručný souhrn toho nejnutnějšího z gnóse. Zato gnóse mocně a spolehlivě prokazuje všechno, co je zahrnuto ve víře. Gnóse je další stavba, která je naukou Páně postavena na víře, aniž by ji porušovala. Nabytí gnóse je prokázáno věděním.
Mně se to jeví tak, že jakási první spásná proměna nastává, když přecházíme od pohanství k víře. Druhá proměna je přechod z víry ke gnósi, která pak přesáhne k lásce. Od té chvíle se již poznávající a poznávaný obracejí k sobě navzájem jako přítel k příteli. Kdo dospěl až sem, ten už možná předem dosahuje rovnosti s anděly (Lukáš 20,36). Proto člověk, který došel této přednosti, prochází po tělesném dokonání vždy ještě vzácnější proměnou: skrze svatý týden je rychle veden k Otcovu dvoru, tam, kde je příbytek Páně, aby se stal účastným slavnosti světla. Zůstává sám sebou, jsa zcela a veskrze neochvějný.
Toto je první způsob působení Páně, jímž se nám zaslibuje odplata za úctu k Bohu.
K dosvědčení toho všeho by bylo možné ukázat mnoho vzorů. Pro stručnost uvedu jen slova proroka Davida (Žalmy 24,3-6), která se týkají našeho tématu:
„Kdo vystoupí na horu Páně?
A kdo stane na jeho svatém místě?
Ten, kdo má nevinné ruce a čisté srdce,
kdo svou duši neobrací k marnosti,
ani křivě nepřísahá proti svému bližnímu.
Ten přijme požehnání od Pána
a dar milosrdenství od Boha, svého Spasitele.
To je pokolení těch, kdo hledají Pána;
těch, kdo hledají tvář Boha Jákobova.“Domnívám se, že těmito slovy prorok stručně vykreslil gnostika. Myslím, že David ukázal i podobu Spasitele, když mluvil o našem přístupu k Bohu, když mluvil o tváři Boha Jákobova, když kázal dobrou zvěst a učil o duchu. Vždyť Apoštol nazval Syna „výraz zjevu Otce“ (Židům 1,3); neboť Syn pravdivě učil o Bohu a byl podobou jednoty i jedinosti vševládce, Boha a Otce; „jehož nepoznává nikdo jiný než Syn a ten, komu jej Syn zjevil“ (Matouš 11,27).
Díky těm, kdo hledají tvář Boha Jákobova, je známo, že Bůh jest. Náš Spasitel a Bůh však nad to výrazně ukazuje podobu dobrého Otce, jenž jediný je Bůh. Ono „pokolení těch, kteří jej hledají“, to je vyvolený rod, jenž hledá gnósi a přichází k ní.
Proto i Apoštol říká:
„Nijak vám neprospěji, pokud nebudu mluvit buď skrze zjevení, nebo skrze gnósi, nebo skrze proroctví či nauku.“ (1 Korintským 14,6)
Přesto i negnostici leckdy jednají správně; ne však podle Logu, jenž je vyšší než například síla statečnosti. Jsou například lidé s prudkou povahou, kteří se do všeho vrhají bez logu a nerozumně – a přece leckdy obstojí ve svém podnikání a ve zkouškách statečnosti. Snadno snášejí obtíže i násilí, ale z jiného důvodu než gnostik. Jejich touhy jsou jiné než u gnostika; dokonce i kdyby vydali na pospas celé své tělo (1 Korintským 13,3), podle Apoštola jim chybí pravá láska, kterou rodí jenom gnóse.
Každý čin, který je konán díky rozpoznání skutečnosti, přináší dobrý prospěch. Jedná-li však někdo bez tohoto rozpoznání, přinášívá to špatný prospěch, i kdyby to vypadalo sebelépe; neboť když není jednání vedeno myšlením, tak se ani jeho statečnost netýká cti. Vše, co bylo řečeno o statečnosti, platí analogicky i o jiných dobrých vlastnostech, tedy i o uctivosti vůči Bohu. Gnostika nečiní gnostikem zbožnost, ale vědomí uctivosti k Bohu. Tak je tomu i s ostatními oblastmi života. Dále budu mluvit o tom, jak gnostický způsob života ukazuje, že boží zaslíbení nám jsou určena už pro nynější stav. O tom teď doporučuji rozjímat dříve než o dogmatech. To vše vyložíme na patřičném místě a v příhodném čase, společně s výkladem o dogmatech a o ostatních věcech. (Stromata, 7. kniha, 10. kapitola)
O pravém odpočinku
Sedmý den je tedy prohlášen za den odpočinku; je prost jakéhokoli zla a připravuje den počátku, náš pravý odpočinek, který je skutečně počátkem světla, kdy se rozjímá o každé věci a každá věc přichází jako dědictví.
Z toho dne vyzařuje prvotní moudrost a poznání. Protože světlo pravdy je pravé světlo bez stínu, je to Duch Páně, který je v neviditelné podobě dáván těm, kdo jsou posvěceni vírou, a působí jako záře, která osvětluje poznání skutečnosti…
Poněvadž jsme přesvědčeni, že Logos je Spasitel a průvodce, nastává nám povinnost klanět se mu a uctívat ho a jeho prostřednictvím Otce nejen ve zvláštní dny, jako někteří lidé, ale neustále, po celý život a jakýmkoli způsobem.
Jistě právem říká vyvolený lid: sedmkrát za den jsem tě chválil, ospravedlněn samotným přikázáním.
Proto gnostik uctívá Hospodina, tedy vzdává mu díky za poznání a za to, jak žije, ne na určitém místě nebo ve zvláštním čase, ani za slavnostních okolností nebo ve stanovené dny, ale po celý život a na každém místě, i když se ocitá sám, a všude, kde potká jiné lidi stejné víry…
Tak jedná ten, kdo je přesvědčen, že Bůh je všude, nemyslí si, že by Bůh sídlil na některých vymezených místech a oddával se nestřídmosti, ve (falešném) přesvědčení, že někdy může být bez něho, v noci nebo ve dne.
Slavme jako nádherný svátek celý život, přesvědčeni, že Bůh je všude a obklopuje nás ze všech stran, obdělávejme zemi a pozvedněme chvalozpěvy, plavme se a zpívejme hymny…
Dokonalost gnostické duše spočívá v překonávání všech předepsaných forem očištění a kultu, a v bytí s Pánem, jemuž je podřízena ve vztahu bezprostřední blízkosti…
A snad on (gnostik) již předjímá způsob bytí andělů. Když dosáhl nejvyššího stupně dokonalosti, jakého jen lze dosáhnout v pozemském životě, stoupá stále k vyšším formám života, spěchá směrem k domu Otce, směrem k jeho pravému příbytku, prochází přes svatou Ebdomadu, předurčen stát se takřka stálým světlem, které zůstává navěky, neměnné po všech stránkách.
(Stromata, 6. kniha, 138. kapitola / 7. kniha, 35. kapitola / 7. kniha, 57. kapitola – úryvky)
Zdroje:
– Evangelium pravdy (Zdeněk Kratochvíl, kniha ve formátu pdf)
– Wikipedia (Clement of Alexandria)
– Wikipedia (Kléméns Alexandrijský)
– Early Christian Writings (Clement of Alexandria)
Další články v rubrice:
- Kniha Tomášova
- Gnostické spojení
- Evangelium Egypťanů
- Zdeněk Kratochvíl: Pramen poznání
- Evangelium podle Jidáše
- Zjevení Petrovo
- Podstata archontů
- Gnostické spisy z Nag Hammádí
- Píseň o perle
- Filipovo evangelium
