Gustav Meyrink (1868-1932), občanským jménem Gustav Meyer, byl rakouský spisovatel, překladatel a bankéř. Nejvíce ho proslavil román Golem.

Narodil se ve Vídni jako nemanželský syn barona Karla von Varnbüler a bavorské dvorní herečky Marie Meyerové. Dětství prožil v Mnichově, krátce žil i v Hamburku. V roce 1884 se přestěhoval do Prahy, kde si otevřel bankovní dům. Praha ho okouzlila, svůj vřelý vztah k městu vyjádřil například v povídce „Neviditelná Praha“. Patřil ke skupině zakladatelů lóže „U Modré hvězdy“, která byla založena v roce 1891. Jejími členy byli například Julius Zeyer nebo Karel Weinfurter. Byl v kontaktu s mnoha českými, rakouskými a německými mystiky a okultisty. V roce 1904 z Prahy kvůli problémům s policií (byl křivě obviněn z bankovního podvodu) odešel, žil pak na různých místech v Rakousku, Bavorsku a Švýcarsku, nakonec se usadil v bavorském Starnbergu. Zemřel při východu Slunce 4. prosince 1932.

Víc než tisíciletí se lidé učili odhalovat zákony přírody a přírodu využívat. Blaze těm, kdož si uvědomili a pochopili smysl této práce, totiž, že vnitřní zákon je stejný jako zákon vnější, jen o oktávu vyšší. Ti budou povoláni ke sklizni – ostatní zůstanou čeledíny robotujícími na půdě, s tváří skloněnou k zemi.

Klíč, který nás učinil pány vnitřní přírody, je rezavý už od potopy. Nazývá se bdění. Bdění, toť vše.

Člověk je pevně přesvědčen o tom, že bdí, ale ve skutečnosti je chycen v síti spánku a snu, kterou si sám utkal. Čím se tato síť více svírá, tím mocněji vládne spánek. Ti, kdož jsou chyceni do ok jeho sítě, jsou spáči, kteří kráčejí životem jako stáda hovad vedených na jatka, lhostejných a bez myšlenek.

Snivci vidí oky sítě zamřížovaný svět, vnímají jen klamavé otvory, jednají podle toho, a nevědí, že tyto obrazy jsou prostě jen nesmyslné trosky obrovského celku.

Tito snivci nejsou, jak se snad domníváš, fantastové či básníci, jsou to pracovníci, ti, kteří si nikdy nedají pokoj, ti, které hlodá posedlost činnosti. Podobají se ohavným broukům, kteří šplhají pracně podél hladké trubky, a když vylezou konečně nahoru, pohrouží se do ní. Říkají, že bdí, ale to, co pokládají za život, je ve skutečnosti jen sen určený předem až do podrobností a zcela vyňatý z působení jejich vůle.

Byli a ještě jsou někteří lidé, kteří dobře věděli, že sní, průkopníci, kteří postoupili až k pevnostem, za nimiž se skrývá věčné bdící Já – lidé vidoucí jako Descartes, Schopenhauer a Kant. Ale neměli zbraně nutné k dobytí pevnosti a jejich volání do boje neprobudilo spáče.

Bdění, toť vše.

První krok k tomuto cíli je tak jednoduchý, že ho může učinit každé dítě. Jenom ten, kdo má vyšinutého ducha, zapomněl, jak se chodí, a trčí ochrnutý na svých dvou nohách, protože se nechce obejít bez berlí, které zdědil po svých předchůdcích.

Bdění, toť vše.

Bdi ve všem, co děláš! Nepokládej se za už probuzeného. Nikoli, ty spíš a sníš.

Seber všechny své síly a nech na okamžik proudit svým tělem tento pocit: Teď bdím!

Jestliže se ti to podaří, okamžitě poznáš, že stav, ve kterém jsi byl, se ti projeví jako dřímota a spánek.

To je první váhavý krok na dlouhé, předlouhé cestě, která vede od otroctví k všemohoucnosti.

Tímto způsobem kráčej od probuzení k probuzení.

Neexistuje pak znepokojivá myšlenka, kterou bys nemohl zapudit. Zůstane v pozadí a nemůže tě už dostihnout. Prostíráš se nad ní, jako se koruna stromů tyčí nad suchými větvemi.

Bolesti se od tebe vzdalují jako suché listí, když toto bdění pronikne rovněž tvým tělem.

Ledové koupele bráhmanů, probdělé noci žáků Buddhových a křesťanských asketů, trýznění indických fakírů nejsou ničím jiným než ustrnulými obřady ukazujícími, že tam se kdysi tyčil chrám těch, kdož usilovali bdít.

Čti svatá písma všech národů země. Středem každého z nich prochází jako červená nit skrytá věda bdění. Je to žebřík Jakubův, toho Jakuba, který bojuje celou „noc“ s andělem Páně, až přijde „den“ a on dosáhne vítězství.

Musíš stoupat od příčky k příčce probudilosti, chceš-li zdolat smrt.

Už spodní příčka se nazývá génius.

Jak máme nazývat příčky vyšší? Dav je nezná, jsou pokládány za legendy.

Na této cestě k probuzení bude prvním nepřítelem, na kterého narazíš, tvé vlastní tělo. Bude s tebou zápolit až do prvního ranního kuropění. Ale zpozoruješ-li úsvit věčného bdění, který tě vzdaluje od náměsíčníků, domnívajících se, že jsou lidé, a nevědoucích, že jsou spícími bohy, pak spánek tvého těla také zmizí a vesmír ti bude podroben.

Pak budeš moci konat zázraky, budeš-li chtít, a nebudeš už nucen jako pokorný otrok čekat, až nějaký krutý falešný bůh se slituje, aby tě zahrnul dary nebo aby ti sťal hlavu.

Štěstí dobrého věrného psa, totiž sloužit nějakému pánu, přirozeně už pro tebe nebude existovat – ale buď upřímný sám k sobě: Chtěl bys i teď měnit se svým psem?

Nenechej se zastrašit obavami, že bys nedospěl k cíli v tomto životě. Ten, kdo našel cestu, se vrací stále na tento svět s vnitřní zralostí, která mu umožňuje pokračovat v práci. Rodí se jako „génius“.

Zelená tvář v podání německého malíře Armina Zumbusche. Stezka, kterou ti ukazuji, je poseta podivnými událostmi: Mrtví, které jsi znal, povstanou a budou k tobě mluvit! Jsou to jen obrazy! Světelné obrysy se ti zjeví a budou ti žehnat. Jsou to jen obrazy, tvary exaltované tvým tělem, které pod vlivem tvé proměněné vůle odumře magickou smrtí a stane se duchem, jako když se led zasažený ohněm rozpouští v páru.

Až se zbavíš mrtvoly v sobě, pak teprve budeš moci říci: Teď se ode mne spánek vzdálil navždy.

Pak se stane zázrak, kterému lidé nemohou věřit – protože oklamáni svými smysly nechápou, že hmota a síla jsou totéž – a neuvěří ani zázraku, že i když tě pohřbí do země, nebude v rakvi mrtvola.

Teprve pak budeš moci rozlišit, co je skutečnost a co je zdání. Ten, koho potkáš, bude moci být pouze jedním z těch, kdož se vydali na cestu před tebou.

Všichni ostatní jsou jen stíny.

Až do té chvíle nevíš, zda jsi tvor nejšťastnější nebo nejnešťastnější. Ale neboj se ničeho, ani jeden z těch, kdož se pustil stezkou bdění, i když zabloudil, nebyl opuštěn svými vůdci.

Chci ti dát znamení, po němž poznáš, zda nějaký zjev je skutečnost nebo obraz: Jestliže se k tobě blíží, jestliže se tvé vědomí kalí, jestliže věci vnějšího světa jsou neurčité nebo mizí, nedůvěřuj. Měj se na pozoru! Zjevení je jen částí tebe. Jestliže mu nerozumíš, je to jen přízrak bez podstaty, zloděj, který pohlcuje část tvého života.

Zloději, kteří kradou sílu duše, jsou horší než zloději světští. Přitahují tě jako bludičky do bažin klamavé naděje, aby tě zanechali samotného v tmách, kde zmizíš navždy.

Nenech se zaslepit žádným zázrakem, který pro tebe zdánlivě konají, a žádným svatým jménem, které si přisvojují, žádným proroctvím, které vyjadřují, ani když se uskuteční. Jsou to tvoji úhlavní nepřátelé vyhnaní z pekla tvého vlastního těla a s nimi bojuješ o nadvládu.

Věz, že zázračné síly, které oni ovládají, jsou tvé vlastní síly, které ti odcizili, aby tě udrželi v otroctví. Nemohou žít mimo tvůj život, ale pokud je přemůžeš, zhroutí se jako němé a poddajné nástroje, kterých můžeš použít podle své potřeby.

Nesčetné jsou oběti, které způsobili mezi lidmi. Čti historii vizionářů a sektářů a dozvíš se, že stezka, kterou sleduješ, je poseta lebkami.

Lidstvo proti nim bezděčně postavilo zeď – materialismus. Tato zeď je ochrana, která nezklame, je to obraz těla, ale je to také zeď vězení, která brání v pohledu.

Dnes jsou rozptýleni a fénix tvého života ožívá z popela, v němž ležel dlouho jako mrtvý, ale supové druhého světa začínají také vzlétat. A proto se měj na pozoru. Váhy, na něž položíš své vědomí, ti ukáží, kdy můžeš mít důvěru v tato zjevení. Čím bude tvé vědomí probudilejší, tím více se váhy vychýlí v tvůj prospěch.

Jestliže se ti chce zjevit vůdce, bratr z jiného duchovního světa, musí umět tak učinit, aniž tě zbavil tvého vědomí. Můžeš vložit ruku na jeho bok jako nevěřící Tomáš.

Bylo by snadné vyhnout se zjevením a jejich nebezpečím. Stačí jen, aby sis vedl jako obyčejný člověk. Ale co jsi tím získal? Zůstáváš vězněm v žaláři svého těla, až tě kat „Smrt“ odvede na popraviště.

Touha smrtelníků vidět nadpřirozené bytosti je křik, který probouzí i přízraky pekel, protože taková touha není čistá. Je to spíše lačnost než touha, neboť chce brát jakýmkoli způsobem, místo toho, aby se učila dávat.

Všichni, kdož považují zemi za vězení, všichni zbožní lidé, kteří vzývají vysvobození, vyvolávají, aniž si to uvědomují, svět přízraků. Čiň také tak, ale vědomě.

Existuje však pro ty, kdož tak činí neuvědoměle, nějaká neviditelná ruka, která by je mohla vytáhnout z bažiny, do níž zapadají? Já tomu nevěřím.

Až na cestě k probuzení projdeš královstvím přízraků, poznáš pozvolna, že jsou to prostě myšlenky, které můžeš náhle vidět svýma očima. Proto jsou ti cizí a připadají ti jako tvorové, neboť tato řeč tvarů je odlišná od řeči mozku.

Tehdy nastala chvíle, kdy dojde k přeměně: Lidé, kteří tě obklopují, se stanou přízraky. Všichni, které si miloval, budou náhle larvami. I tvé vlastní tělo.

Nelze si představit strašlivější samotu, než je samota poutníka v poušti. A kdo tam neumí najít pramen živé vody, zemře žízní.

Bdění znamená probuzení nesmrtelného Já. Všechno, co ti říkám, se nachází v knihách zbožných lidí všech národů. Příchod nového království, bdění, vítězství nad tělem a samotou. A přece nás od těchto zbožných lidí odděluje nepřekročitelná propast.

William Blake (1757-1827) – rytina k básni Hrob Roberta Blaira.

Oni se domnívají, že se blíží den, kdy dobří vstoupí do ráje a zlí budou vrženi do pekel. My víme, že přijde čas, kdy se mnozí probudí a budou odloučeni od spáčů, kteří nemohou pochopit, co znamená slovo bdění. Víme, že neexistuje dobrý a špatný, ale jen spravedlivý a falešný. Oni se domnívají, že bdít znamená zachovat si jasné smysly a otevřené oči za noci tak, aby člověk mohl konat své modlitby. My víme, že bdění je probuzení nesmrtelného Já a že nespavost těla je jen přirozeným důsledkem. Oni se domnívají, že tělo má být zanedbáváno a tupeno, protože je hříšné. My víme, že není hříchu. Tělo je jen začátek našeho díla a my jsme sestoupili na zemi, abychom je proměnili v ducha. Oni se domnívají, že bychom měli žít v samotě se svým tělem, abychom ducha očistili. My víme, že do samoty musí jít nejdříve náš duch, aby proměnil tělo.

Jen na tobě záleží volba cesty. Buď naše, nebo jejich. Musíš jednat podle své vlastní vůle.

Nemám právo ti radit. Je prospěšnější utrhnout hořký plod na stromě podle tvého vlastního rozhodnutí, než vidět, jak na stromě visí plod sladký, k jehož utržení ti radí jiný.

Ale nečiň jako mnozí, kteří vědí, že stojí psáno: Zkoumejte vše a ponechte si jen nejlepší. Je nutné jít, nic nezkoumat a podržet první věc, na kterou narazíme.

Výňatek z knihy Jitro kouzelníků, citace z románu Zelená tvář

 

Další články v rubrice:

• Tomáš Keltner: Děti jsou vtělení andělé
• Bojíte se smrti?
• Bede Griffiths: Sňatek mezi Východem a Západem