Sv. Bonaventura (Jan Fidanza, 1217-1274)

Jan Fidanza se narodil kolem roku 1217 v Bagnoregiu ve střední Itálii. Když byl jako dítě těžce nemocný, přinesla ho matka k Františkovi z Assisi, aby mu požehnal. Po synově uzdravení s ním přišla podruhé a Františkovi poděkovala. Podle tradice měl tehdy Jan zvolat: „Buona ventura“ (Jaká to šťastná událost). Od té doby se chlapci už jinak neřeklo.

Bonaventura vystudoval filozofii a teologii na univerzitě v Paříži a sám na ní také vyučoval. V roce 1243 vstoupil do františkánského řádu a v roce 1257 se stal sedmým nástupcem sv. Františka v úřadě generálního ministra. V této funkci celý řád přeorganizoval a bývá proto označován za „druhého zakladatele františkánského řádu“. Na sklonku života v roce 1273 byl jmenován biskupem a kardinálem v Albanu. Papež Řehoř X. ho pověřil přípravou a vedením Druhého lyonského koncilu. Ještě během zasedání v Lyonu Bonaventura 15.7.1274 zemřel. V roce 1482 byl prohlášen za svatého a v roce 1588 mu byl udělen titul Učitel církve (Doctor ecclesiae).

Bonaventura je autorem zhruba 45 spisů, vesměs teologicky zaměřených. Vedle sv. Tomáše Akvinského je považován za nejdůležitějšího teologa středověku. Nejznámnější knihou sv. Bonaventury je „Intinerarium mentis in Deum“ (Putování mysli do Boha). Z pověření generální kapituly sepsal po roce 1260 oficiální životopis Františka z Assisi „Legendu maior“ (Legendu větší) a její zkrácenou verzi „Legendu minor“ (Legendu menší). Všechny předcházející životopisy byly z rozhodnutí generální kapituly v Paříži roku 1266 zničeny, čímž byla část františkova duchovního odkazu ztracena.

„Intinerarium mentis in Deum“ (Putování mysli do Boha)

Kniha je rozdělena do sedmi kapitol, z nichž prvních šest představuje příčky žebříku nebo stupně schodiště, jež přivádějí k přímému nazírání Boha a k sjednocení s ním.

1. Uvědomění si nadpřirozené Boží moci v nazírání hmotných, časných a vnějších věcí. Vnější stopy Boží. První stupeň očisty.
2. Ve všem vnímaném prostřednictvím smyslů je Bůh (věci jako ozvěny Boha). Vnější stopy Boží. Druhý stupeň očisty.
3. Uvědomění Boha ve všech schopnostech lidské mysli (paměť, rozum, slovo). Vnitřní obraz Boží. Třetí stupeň očisty.
4. Přímé nazírání Boha v nitru duše v Ježíši Kristu skrze víru, naději a lásku. Probuzení vnitřních smyslů. Vzor nazírání tohoto stupně je v Písni písní. První stupeň osvícení (symbol Jitřenky).
5. Nazírání Boha – absolutní Jednoty Bytí (Já jsem). Druhý stupeň osvícení (symbol Luny).
6. Nazírání v Bohu, pochopení Trojjedinosti Boží, dokonání Cesty člověka (šestý den stvoření). Třetí stupeň osvícení (symbol Slunce).
7. Sjednocení s Kristem, ukřižování (mystická smrt), naprostá prázdnota vědomí, výstup k Otci. Stupeň dokonalosti.

I. – VI. KAPITOLA

A právě toto je třídenní putování v poušti a trojí osvícení jediného dne, kde první je jako večerní světlo, druhé jako ranní jas a třetí jako polední zář. To odpovídá trojí existenci věcí, tedy v hmotě, v rozumu a ve věčném Umění, skrze něž bylo řečeno budiž, učinil a stalo se. To konečně odpovídá trojí, tedy hmotné, duchovní a božské podstatě v Kristu, který je naším žebříkem. (I,3)

Obdobně jako když Bůh stvořil celý svět v šesti dnech a sedmého dne odpočíval – docházel pokoje nazírání po šesti stupních osvícení. Obrazem této skutečnosti je šest schodů, po nichž se vystupovalo k trůnu krále Šalomouna. (I,5)

V původním řádu stvoření byl člověk schopen zakoušet pokoj nazírání, a proto jej Hospodin uvedl do rozkošné zahrady. Když se ale člověk odklonil od pravého světla k pomíjejícímu dobru, vlastní vinou pokřivil sebe sama a celý svůj rod dědičným hříchem, který zasáhl dvojím způsobem lidskou přirozenost, totiž mysl nevědomostí a tělo nezřízenou žádostivostí. (I,7)

Jákobův žebřík slouží nejprve k výstupu a teprve potom k sestupu. (I,9)

Nejprve je třeba poznamenat, že tento svět, jinak též makrokosmos, vstupuje do naší duše, zvané též menší svět (mikrokosmos), branami pěti smyslů jako vjem hmotných věcí.(II,2)

Naše mysl se obrací ke svému nitru, aby tam nazírala Boha v záři svatyně, v níž jakoby na svatebním loži spí a odpočívá v pokoji, zatímco Ženich ji zapřísahá, aby neprocitala, dokud nebude chtít. (IV,6)

Tak tedy nejčistší a naprosté bytí, které je jednoduše bytím, je první a poslední, a tak představuje počátek a poslední cíl všech věcí. Protože je věčné a naprosto v přítomnosti, objímá a proniká každé trvání, jako by zároveň bylo jeho středem i obvodem. Protože je naprosto jednoduché a největší, je celé v každé věci a zároveň zcela mimo každou věc, a tak je možné si je představit jako kouli, jejíž střed je všude a obvod nikde (…) V dokonalém nazírání těchto skutečností spočívá blaženost. (V,8)

V tomto posledním nazírání spočívá dokonalé osvícení mysli, neboť mysl jako by viděla člověka stvořeného v šestém dni k obrazu Božímu. Jestliže tedy obraz je vyjádřená podobnost, tak naše mysl nazírá v Kristu, Synu Božím, jehož přirozeností je být obrazem neviditelného Boha, naše lidství tak obdivuhodně povýšené, tak nevýslovně sjednocené, protože v něm vidí současně Prvního i posledního, Nejvyššího i nejnižšího, obvod i střed, alfu i omegu, zapříčiněného i Příčinu, Stvořitele i tvora, tedy knihu psanou uvnitř i vně. A tak naše mysl už dosahuje určité dokonalosti tím, že vedena Bohem, na šestém stupni, jakoby v šestém dni, dochází plnosti svých osvícení. Už nezbývá nic jiného než den odpočinku, v němž při uchvácení mysli odpočívá její poznávací schopnost od celého díla, které dokonala. (VI,7)

VII. KAPITOLA

1. Vystoupili jsme tedy k trůnu pravého Šalomouna prostřednictvím předešlých šesti nazírání, která představují jakoby šest stupňů, po nichž se dochází pokoje, v němž skutečně pokojný člověk odpočívá ve ztišené mysli jako ve vnitřním Jeruzalémě, a která se rovněž dají přirovnat k šesti křídlům Cheruba, s jejichž pomocí se má povznést mysl opravdu kontemplativního člověka, naplněna osvíceními moudrosti shůry, a která konečně odpovídají šesti prvním dnům stvoření, v nichž se má mysl zaměstnávat, aby tak došla sobotního klidu. Potom, co naše mysl jasně nazírala Boha mimo sebe skrze jeho stopy a v jeho stopách, v sobě samé skrze obraz a v obrazu, nad sebou prostřednictvím podoby božského světla, které září nad námi, a v samotném světle, nakolik je to možné ve shodě se stavem poutníka a se schopnostmi naší mysli; po tom všem tedy, když na šestém stupni mysl došla až k tomu, aby nazírala v prvním Počátku a v nejvyšším Prostředníku mezi Bohem a lidmi, Ježíši Kristu, skutečnosti, které ve stvořených věcech nemají žádnou obdobu a které přesahují veškerou pronikavost lidské chápavosti, zbývá ještě, aby nazírajíc tyto skutečnosti naše mysl překročila a přešla nejenom tento hmotný svět, ale také sebe samu. V tomto přechodu Kristus představuje cestu a dveře, Kristus je žebříkem, vozem a jakoby slitovnicí nad Boží archou a od věků skrytým tajemstvím.

2. Ten, kdo zcela obrátí svou tvář směrem ke slitovnici a hledí na ukřižovaného Krista skrze víru, naději a lásku, zbožnost, obdiv, úžas, úctu, chválu a jásot, s ním koná paschu, tedy přechod, aby tak s holí kříže přešel Rudé moře a aby vyšel z Egypta na poušť, kde by okoušel skrytou manu a odpočíval s Kristem v hrobě navenek jako mrtvý, a při tom všem, nakolik je to slučitelné se stavem poutníka, zaslechl to, co lotrovi, jenž se k němu přimknul, řekl Kristus: „Dnes budeš se mnou v ráji.“

3. To vše bylo zjeveno blaženému Františkovi, když byl uchvácen v kontemplaci na vrcholu hory, kde jsem uvažoval o věcech zde popsaných, a když se mu zjevil ukřižovaný Seraf se šesti křídly, jak jsem to s spolu s řadou jiných slyšel od jeho druha, který s ním tehdy byl. A tam uchvácením v kontemplaci přešel do Boha, a tak byl dán za příklad dokonalé kontemplace, jako předtím byl příkladem dokonalého jednání, jakoby druhý Jákob a Izrael, aby tak Bůh skrze něho vyzval víc příkladem než slovem všechny opravdu duchovní osoby k tomuto přechodu a uchvácení mysli.

4. Je zapotřebí, aby v tomto přechodu, jestliže je dokonalý, ustaly všechny intelektuální pochody a vrchol touhy se celý přenesl a proměnil v Boha. To je však mystický a svrchovaně tajemný stav, který nezná nikdo jiný než ten, komu se ho dostává. A dostává se ho pouze tomu, kdo touží, a touží pouze ten, koho vnitřně rozněcuje oheň Ducha svatého, jehož na zem seslal Kristus. Proto tvrdí Apoštol, že tato mystická moudrost je zjevována Duchem svatým.

5. Jelikož v této věci nezmůže nic přirozenost a velmi málo vědění, je zapotřebí spoléhat se málo na zkoumání, ale hodně na pomazání; málo na jazyk, ale více na vnitřní radost; je zapotřebí spoléhat se málo na slova a knihy, ale úplně na Boží dar, tedy na Ducha svatého; velmi málo nebo vůbec je zapotřebí se spoléhat na tvora, ale zcela na stvořitelskou moc Otce i Syna i Ducha svatého, a říci spolu s Dionysiem Bohu v Trojici:

„Nadbožská Trojice, která přesahuješ každou podstatu, nejdokonalejší zkoumateli božské moudrosti křesťanů, veď nás na nejtajemnější, v nejvyšší míře osvěcující a nejvznešenější vrchol mystických sdělení, kde se skrývají v nevýslovné záři poslední, nezvratná a naprostá tajemství teologie a sdělují se v nejhlubším tichu a v nejneproniknutelnějším jasu nejzřemější temnoty, v níž se skvějí všechny věci, temnoty, která naplňuje neviditelné inteligence přemírou štědrosti neviditelných září vše přesahujících dober.“

To platí vzhledem k Bohu. Příteli, pro něhož jsou tyto věci psány, Dionysius říká:

„Ty však, příteli, zocelený prodělaným putováním, pokud jde o mystická vidění, zanech smysly a intelektuální hledání, zanech všechno viditelné i neviditelné, zanech rovněž všechno, co není i co je, a nakolik je to možné, v naprosté prázdnotě vědomí navrať se k jednotě Toho, který přesahuje každou podstatu i každé vědění. Takto úplným a naprostým uchvácením čisté mysli opustíš sebe sama i všechno ostatní a povzneseš se, ode všeho osvobozen, k paprsku božských temnot, které převyšují každou podstatu.“

6. Když pátráš, jak se to stane, ptej se milosti, ne nauky, touhy, ne poznání, vzdechu modlitby, ne studia knih, Ženicha, ne vyučujícího, Boha, ne člověka, temnoty, ne jasu, neptej se světla, ale ohně, který úplně rozněcuje úchvatnými pomazáními a horoucností tužeb tě přenáší do Boha. Tím ohněm je Bůh, jeho výheň je v Jeruzalémě, Kristus ho rozněcuje žárem svého horoucího utrpení a zachvacuje jen toho, kdo říká: „Duše má zvolila pověšení a moje kosti smrt.“ Kdo touží po této smrti, může uzřít Boha, neboť je nepochybnou pravdou, že „člověk, který mne spatří, nezůstane na živu“. – Umírejme tedy a vstupujme do temnoty, umlčujme v sobě starosti, žádostivosti a představy; přecházejme s ukřižovaným Kristem z tohoto světa k Otci, abychom, až nám ukáže Otce, řekli s Filipem: „To nám stačí,“ abychom zaslechli spolu s Pavlem: „Postačí ti moje milost“, abychom jásali s Davidem, který říká: „Zchřadlo mé tělo i mé srdce, ale Bůh mého srdce zůstane mým podílem, Bohem navěky. Požehnán buď Pán navěky, a všechen lid ať řekne: Staň se, staň se.“ Amen.

Sv. Bonaventura: Putování mysli do Boha, nakladatelství KRYSTAL OP, Praha 1997, překlad: ThDr. Ctirad Václav Pospíšil

Zdroje:
– ABC svatých (Svatý Bonaventura)
– Wikipedie (Svatý Bonaventura)
– Documenta Catholica Omnia (Itinerarium Mentis in Deum, latinský text a anglický překlad)

Další články v rubrice:

• Kóany aneb jak uvidět mrtvou kočku v kapce rosy
• Konfucius: Rozhovory (úryvky z knihy)
• Ze staroindického mudrosloví (úryvky z knihy)
• Poselství šamanů – nové objevování staré moudrosti
• Angelus Silesius: Cherubský poutník
• Sv. Augustin: Vyznání
• Hymnus Afrodity
• Sv. Terezie z Avily: Hrad v nitru
• Mistr Eckhart: Kázání
• Lie-c‘: Klasická kniha o dokonalé prázdnotě