Dvacáté století bylo zajisté velmi plodné na objevování ztracených rukopisů. Najdůležitějšími objevy byly takzvané Svitky od Mrtvého moře, které se našly v Kumránu v poušti v řadě jeskyní třicet kilometrů východně od Jeruzaléma, a rozsáhlá sbírka takzvaných Gnostických evangelií, které byli objeveny v Nag Hammádí v Horním Egyptě v roce 1945. Dá sa předpokladať, že v budoucnu dojde k dalším objevům a že v minulosti se na mnohé zapomnělo. Nálezy z minulosti sa dají rozdělit do tří kategorií: na ty, co jsou známé a zaznamenané, na ty, co byly zničené nebo se ztratily, a na ty, co byly sice objeveny, ale jsou utajovány.

Domnívali jsme se, že templáři možná vykopali sbírku spisů podobnou nedávným nálezům, ale ukryli je před zraky vnějšího světa. Moderní svobodné zednářství se často popisuje v mnoha ohledech jako „gnostické“, proto jsme se rozhodli, že najlepším výchozím bodem bude studium knihovny z Nag Hammádí, abychom zjistili, zda nalezneme nějaké klíče k tomu, na co mohli narazit templáři.

Gnostická evangelia

Termín gnostický se dnes používá jako společné pojmenování pro kolekce kacířských spisů, které v dávné minulosti ovlivnily pravou církev, ale později byly zavrženy jako bludy přenesené z jiných náboženství. Je to velmi nepřesné označení a neodpovídá to ani jedné myšlenkové škole. Mezi spisy označené jako křesťanský gnosticismus patří díla s indickým, perským a jiným vlivem, jakož i díla založená na tradičních židovských koncepcích. Některé tyto práce jsou bizarní; extrémem jsou příběhy o tom, jak malý Ježíš v hněvu zavraždil jiné děti a potom některé ze svých obětí vrátil do života. Jiná díla jsou jasná a prostá filozofická poselství připisovaná Ježíšovi.

Samo slovo gnostický pochází z řeckého slova gnosis, což znamená poznání anebo pochopení ne ve vědeckém, ale více v duchovním smyslu, podobně jako buddhisté mohou nacházet osvícení v meditaci a empatii s okolním světem. Uvědomění si sebe samého, uvedomění si hodnoty přírody a přírodních věd je pro gnostiky cestou k Bohu. Většina křesťanských gnostiků vidí Ježíše Krista ne jako Boha, ale jako človeka, který osvítil tuto cestu, právě tak jako Gautamu Buddhu a Mohameda chápou jejich následovníci.

Gnostická evangelia vznikla přibližně ve stejném čase jako evangelia Nového zákona, ale s těmito nekanonickými pracemi se širší neakademická veřejnost seznámila až po zveřejnění překladu dvaapadesáti papyrusových kodexů napsaných v koptštině, které objevili v prosinci 1945 nedaleko města Nag Hammádí v Horním Egyptě. Ačkoli se tyto zvláštní dokumenty datují do let 350 – 400, o mnohých z nich je známo, že jsou kopiemi asi o tři století starších prací. Našel je arabský chlapec jménem Muhammad Ali al-Samman se svými bratry v zapečetěném červeném hliněném džbánu, asi metr vysokém, který byl zakopaný v měkké půdě nedaleko masivního balvanu. Bratři rozbili džbán v naději, že najdou poklad, ale byli zklamaní, protože uvnitř našli jen třináct papyrusových knih zavázaných v kůži. Knihy vzali domů, a protože byly jemné a suché, považovali je za vynikající materiál na podpal v rodinné peci. Naštěstí mladého Muhammada Aliho měla vyšetřovat policie, takže v obavě, že ho obžalují z krádeže textů, poprosil místního kněze jménem al-Qummus Basilius Abd al-Masíh, aby mu knihy ukryl. Kněz si samozřejmě uvědomil, že dokumenty mohou být velmi cenné, a některé z nich poslal do Káhiry na ohodnocení. Tam procházely rukama mnoha obchodníků a badatelů. Část Tomášova evangelia posléze skončila v rukou profesora Quispela z Jungovy nadace v Zurichu. Ten byl ohromený, protože toto evangelium bylo mnohem starší než ty, co dosud viděl. Rychle vystopoval zbytek pokladu, který sa potom pochopitelně ocitl v Koptském muzeu v Káhiře.

Jen co měl profesor Quispel příležitost všechny dokumenty prostudovat, zjistil, že se dívá na mnohé dosud neznámé texty, které zakopali pred 1600 roky, v období velmi významném pro formování římskokatolické církve. Objevené texty eklektičtí křesťané odsoudili jako kacířské a zakázali je zveřejnit. Kdyby se to nestalo, kresťanství by se vyvíjelo celkem odlišným směrem a ortodoxní forma náboženství by vůbec neexistovala. Přežití organizační a teologické struktury římskokatolické církve bylo vždy závislé na utajení myšlenek obsažených v těchto knihách.

Gnostické vzkříšení

Mezi dvěma ranými křesťanskými tradicemi týkajícími se pravdy o vzkříšení Ježíše byl velký rozdíl. V gnostickém díle Rozprava o vzkříšení (Treatise on Resurrection) se obyčejná lidská existence popisuje jako duchovní smrt, zatímco vzkříšení jako chvíle osvícení odhalující to, co skutečně existuje. Když někdo pochopí tuto myšlenku, duchovně ožije a může okamžitě vstát z mrtvých. Stejnou myšlenku je možné najít ve Filipově evangeliu, které se vysmívá „nevědomosti křesťanů, jež berou vzkříšení doslova“:

Ti, kdo říkají, že nejprve zemřou a potom vstanou z mrtvých, se mýlí, vzkříšení musí dosáhnout, dokud žijí.

Tento popis vzkříšení živých nám připomněl téma zednářského obřadu třetího stupně a povzbudil nás k dalšímu výzkumu příčiny sporu o doslovnou pravdu Ježíšova vzkříšení.

Doslovné lpění na víře ve vzkříšení Ježíšova těla, které později vystoupilo na nebesa, má závažné důsledky. Veškerá autorita římskokatolícké církve vychází ze zkušeností dvanácti apoštolů s Ježíšovým zmrtvýchvstáním, ze zkušeností, které po jeho vystoupení na nebesa zůstaly nedostupné všem, kdo je na nebesa následoval. Tato nedostupná, nepřenosná zkušenost měla obrovské důsledky pro politickou strukturu rané církve.

Zúžila vedoucí postavení na malý okruh osob, které se dostaly do pozice autority, a udělila této skupině právo vysvěcovat budoucí vůdce jako své nástupce. To vyústilo do pohledu na náboženskou autoritu, který přetrvává dodnes: definitivní náboženskou autoritu mají pouze apoštolové a jejich jedinými legitimními dědici jsou kněží a biskupové, jejichž vysvěcení pochází z téhož apoštolského následnictví. I dnes odvozuje papež svou autoritu od Petra, prvního z apoštolů, protože byl prvním svědkem vzkříšení. Vládcové rané církve měli veliký zájem, aby se zmrtvýchvstání přijalo jako doslovná pravda, protože z toho měli výhodu ve formě nezpochybnitelného zdroje autority. Jelikož pozdější generace nemohly mít takový přístup ke Kristu jako apoštolové za svého života a při jeho zmrtvýchvstání, všichni věřící musí jako autoritu uznávat římskou církev, kterou prý založili apoštolové, a její biskupy.

Gnostická církev nazvala tento doslovný názor na zmrtvýchvstání „vírou bláznů“ a tvrdila, že ti, kdo prohlašují, že se jejich mrtvý mistr fyzicky vrátil do života, si spletli duchovní pravdu se skutečnou udalostí. Gnostici citovali tajnou tradici Ježíšova učení tak, jak je zachycená v jeho reči k učedníkům v Evangeliu podle Matouše:

Vám bylo dáno poznat tajemství království nebeského, ale jim to nebylo dáno. (Matouš 13,11)

Gnostici pochopili, že jejich teorie tajného poznání získaného vlastním úsilím má i politické důsledky. Naznačuje, že pokud někdo „vidí Pána“ vnitřním viděním, může prohlásit, že jeho autorita se rovná autoritě apoštolů a jejich nástupců, anebo ji ještě převyšuje.

Zjistili jsme, že Ireneus, známý jako otec katolické teologie a najvýznamnější teolog 2. století našeho letopočtu, si uvědomil, jaká nebezpečí představoval tento názor pro autoritu církví:

Považují se za zralé, takže nikoho s nimi nelze srovnávat co do velikosti jejich poznání, dokonce ani Petra nebo Pavla nebo kohokoliv z velkých apoštolů… Představují si, že oni sami odhalili více než apoštolové, a že apoštolové hlásali Boží slovo ještě pod vlivem židovských názorů, ale že oni sami jsou moudřejší a rozumnější než apoštolové.

Tí, co se považují za moudřejší než apoštolové, se pokladají i za moudřejší než kněží, protože to, co gnostici říkají o apoštolech a hlavně o dvanácti apoštolech, vyjadřuje jejich postoj vůči kněžím a biskupům, kteří vyhlašují, že jsou v ortodoxní apoštolské posloupnosti. Kromě toho mnozí gnostičtí učitelé tvrdili, že mají přístup k vlastním zdrojům apoštolské tradice, což je přímá konkurence zdrojům všeobecně uznávaných církvemi. V gnostické Petrově apokalypse (Apocalypse of Peter) se nárok ortodoxní cirkve na autoritu zpochybňuje prohlášením vzkříšeného Krista, který vysvětluje Petrovi, že:

Ti, kteří se nazývají biskupy a diakony a konají, jako kdyby svoji autoritu dostali od Boha, jsou ve skutečnosti řečiště bez vody. Přestože nechápou, co je to mystérium, chválí se, že mystérium pravdy patří jen jim. Nesprávně pochopili apoštolské učení a namísto pravého křesťanského bratrstva zřídili falešnou církev.

Toto místo vyzdvihli a vysvětlovali učenci, kteří překládali gnostická evangelia. Politický význam této myšlenky o vzkříšení živých jsme si uvědomili jedno odpoledne v knihovně Sheffieldské univerzity, kde jsme našli tento komentár uznávané gnostické expertky Elaine Pagelsové:

Poznání politických důsledků doktríny o vzkříšení nevysvětluje její neobyčejný vliv na náboženské zkušenosti křesťanů… ale z hlediska sociálního pořádku… ortodoxní učení o vzkřiešení mělo jiný účinek. Legalizovalo hierarchii osob, přes jejichž autoritu musejí všichni ostatní přistupovat k Bohu. Gnostické učení vyvracelo tento pořádek, prohlašovalo, že každému zasvěcenému nabízí způsob přímého přístupu k Bohu, který kněží a biskupové nemusejí znát.

Nyní jsme věděli, že interpretace vzkříšení byla v rané křesťanské církvi obrovským zdrojem rozporů a že existovala tajná tradice týkající se duchovního vzkříšení živých, spojená se skupinou křesťanů označovaných za gnostiky a odsuzovaných z politických důvodů jako kacíři, protože jejich zájem získavat poznatky podkopával autoritu biskupů ortodoxní církve.

Vzkříšení velmi výrazně figurovalo v zednářských rituálech třetího stupně, ale tam to byl spíše příběh vzkříšení živého smíšený s příběhem nezákonné vraždy a nalezení a opětovného pochování mrtvého těla. V gnostických evangeliích jsme nalezli odkazy na prvek vzkříšení živého, ale potřebovali jsme více informací, abychom se mohli pokusit zjistit, co asi templáři objevili. Abychom mohli postoupit dále, začali jsme číst v překladu nálezy z Nag Hammádí.

Na další stopu jsme narazili v knihách Tomáše. V Tomášově evangeliu jsme našli větu, která přímo odpovídá základu rituálu svobodného zednáře:

Ježíš pravil: „Ukažte mi kámen, který stavitelé zavrhli. To je kámen úhelný.“

Uvědomili jsme si, že podobné pasáže se vyskytují i v Novém zákoně:

Řekl jim Ježíš: „Což jste nikdy nečetli v Písmech: Kámen, který stavitelé zavrhli, stal sa kamenem úhelným? Pán to učinil a je to podivuhodné v našich očích?“ (Matouš 21,42)

„Nečetli jste v Písmu slovo: Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným?“ (Marek 12,10)

On na ně pohleděl a řekl: „Co tedy znamená slovo Písma: Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným? (Lukáš 20,17)

Všechny tyto citace ze synoptických evangelií (podle Matouše, Marka a Lukáše) říkají, že Ježíš na základě Písma učí o důležitosti zavrhnutého úhelného kamene, ale jen v Tomášově evangeliu žádá, aby mu ukázali kamen, který stavitelé zavrhli – v přesné paralele s rituálem zednářského stupně svobodného zednářství. Zdálo se, že to naznačuje souvislost mezi svobodným zednářstvím a gnosticismem.

Kromě toho v jiné práci, ve Skutcích Tomášových, jsme objevili zajímavý příběh, jak si tento apoštol dobrými skutky na zemi vybudoval v nebi pěkný palác. Tento příběh je stručným obsahem proslovu v severovýchodním rohu, který figuruje v rituálu prvního zednářského stupně.

I když tyto body byly zajímavé, nezdály se nám dostatečné na vysvětlení chování templářů, které bylo prvotním důvodem k tomu, abychom tyto texty studovali. Ačkoli jsme náhodou natrefili na zdánlivé souvislosti mezi gnostickým křesťanstvím a moderním svobodným zednářstvím, v tomto stádiu se nic konkrétně nevynořilo. Našli jsme některé základní pojmy, které jsou analogické zásadám svobodného zednářství, především myšlenku, že lidé musejí projít „vzkříšením“, dokud jsou ještě živí, ale usoudili jsme, že musíme mnohem podrobněji prozkoumat formování rané křesťanské cirkve, abychom mohli dedukovat, co to vlastně templáři objevili.

Závěr

Domnívali jsme se, že templáři zřejmě našli úkryt spisů, které změnily jejich světový názor. Ve snaze zjistit, co objevili, prozkoumali jsme sbírku raně křesťanských spisů souhrnně označovaných jako gnostická evangelia. Usoudili jsme, že pojem gnosis (poznání) je protikladem církevní koncepce „víry“ a že tento typ myšlenkového procesu se hodí na svobodné zednářství.

Dospěli jsme k závěru, že velká část doktríny rané církve se základala stejně tak na politické účelnosti jako na náboženském přesvědčení. Ve spisech z Nag Hamádí, ukrytých v období let 350 – 400 a znovu objevených v Egyptě, jsme našli celkom odlišnou interpretaci pravdy o Ježíšově vzkříšení. Zde byla gnostická křesťanská tradice vzkříšení živých, která nám silně připomínala zednářský obřad třetího stupně.

Víra ve vzkříšení Ježíšova těla, které později vystoupilo na nebesa, byla životně důležitým faktorem autority římskokatolické církve. Tato autorita pocházela z tvrzení, že Ježíšovo vzkříšení bylo zážitkem dvanácti apoštolů, který byl po jeho nanebevstoupení odepřen všem jeho nasledovníkům. Tato uzavřená a neověřitelná zkušenost byla zdrojem moci římského biskupa v politické struktuře rané církve a udělovala ji nezpochybnitelnou autoritu nad těmi, kteří věřili.

Četli jsme gnostické písemnosti, které toto doslovné chápání vzkříšení nazývali „vírou bláznů“ a tvrdili, že ti, co oznamovali, že se jejich mrtvý pán fyzicky vrátil do života, si spletli duchovní pravdu se skutečnou udalostí a jsou jako „řečiště bez vody“. Tento názor podporovalo Matoušovo evangelium, které se odvolávalo na tajnou tradici Ježíšova učení. O nebezpečích myšlenky vzkříšení živých pro moc ustanovených kněží psal Ireneus, teolog z 2. století. Studiem textů z Nag Hammádí jsme zjistili, že interpretace vzkříšení zapříčinila obrovské spory v rané křesťanské církvi a že skupina křesťanů, označovaná jako gnostici, udržovala tajnou tradici týkající se duchovního vzkříšení živých a byla spojená s Ježíšem. Nakonec jsme zjistili, že gnostiky z politických důvodů zavrhli jako kacíře. Kromě toho jejich zájem získat poznatky podkopával autoritu biskupů ortodoxní církve.

Další čtení gnostických evangelií v nás vyvolalo silné asociace s rituálem svobodných zednářů, který jsme dobře znali. Povzbuzeni tím, co jsme zjistili, rozhodli jsme se prozkoumat ranou křesťanskou církev pozorněji a nezaujatě. Začali jsme tím, že jsme zkoumali jednoznačnost výroků Ježíše o sobě…

Jsou svitky s Ježíšovým tajným učením ukryté ve Skotsku? Byly svitky obsahující Ježíšovo tajné učení zakopané pod Herodesův chrám, aby je ve 12. století vykopali templáři, předchůdci moderních svobodných zednářů a přijali jejich rituály? Byli později tyto svitky znovu zakopány pod přesnou rekonstrukcí Herodesova chrámu na vrcholu skotského kopce, kde teď čekají, až je znovu objeví?

Henry Ford jednou prohlásil, že „celé dějiny jsou žvásty“. Možná to zní trochu tvrdě, ale pokud‘ jde o „fakta“ týkající se minulosti, které se většina lidí na Západě učí ve škole, ukazuje se, že pan Ford měl pravdu. Vycházeli jsme ze soukromého výzkumu hledajícího počátky svobododného zednářství – největší světové společnosti, která má dnes téměř pět milionů členů v regulerních lóžích a jejímiž členy byli v minulosti mnozí velcí muži od Mozarta až po Henryho Forda. Naším cílem jako svobodných zednářů byl pokus pochopit něco z významu zednářských rituálů: těchto zvláštních, tajných obřadů, které vykonávali mnozí muži střední třídy a středního věku od Huddersfieldu po Houston.

V centru nauky svobodných zednářů je postava jménem Chíram Abíf, kterého podle příběhu známého všem svobodným zednářům zavraždili před téměř třemi tisíci lety při stavbě Šalamounova chrámu. Tento člověk je naprostou záhadou. Historie svobodného zednářství jasně popisuje jeho úlohu jako stavitele Chrámu krále Šalamouna a okolnosti jeho strašné smrti, ale Starý zákon sa o něm nezmiňuje. Během čtyř ze šesti roků, které jsme věnovali tomuto výzkumu, jsme si mysleli, že Chíram Abíf je symbolickým výtvorem. Ale potom se z mlhy času zhmotnil a ukázalo se, že je skutečně velmi reálný. Když se z dávné minulosti vynořil Chíram Abíf, poskytl nový klíč k západní historii. Intelektuální deformace a vykonstruované závěry, které předtím formovaly kolektivní pohled západní společnosti na minulost, ustoupily jednoduchému a logickému uspořádání.

Christopher Knight – Robert Lomas, Chíramov kľúč, Remedium 2003 Naše výzkumy nás přivedly nejprve k rekonstrukci starého egyptského rituálu korunovace krále před čtyřmi tisíciletími. Ten nás potom přivedl k odhalení úkladné vraždy, která se stala okolo roku 1570 př. n. l. a která podnítila vznik obřadu zmrtvýchvstání, jenž je přímým předchůdcem moderního svobodného zednářství. Když jsme sledovali vývoj tohoto tajného rituálu od Théb až po Jeruzalém, odkryli jsme jeho úlohu při formování hebrejského národa a ve vývoji židovské teologie. Na rozdíl od toho, co se v současné době pokladá za fakta, západní svět se ve skutečnosti vyvíjí podle velmi staré filozofie zakódované do tajného systému, který se objevil ve třech klíčových chvílích během posledních třech tisíciletí.

Konečný důkaz našich nálezů se může stát archeologickým objevem století. Našli jsme místo, kde jsou uložené tajné svitky Ježíše i jeho následníků.

(úryvek z knihy Christopher Knight – Robert Lomas, „Chíramov kľúč“, Remedium 2003)

Zdroj: CEZ OKNO (29.11.2008, Gnostické spojenie)
 

Další články v rubrice:

• Kniha Tomášova
• Evangelium Egypťanů
• Zdeněk Kratochvíl: Pramen poznání
• Evangelium podle Jidáše
• Zjevení Petrovo
• Podstata archontů
• Gnostické spisy z Nag Hammádí
• Kléméns Alexandrijský: Chvála gnóse
• Píseň o perle
• Filipovo evangelium