V tomto článku jsou uvedeny zdokumentované případy, kdy delfíni zachránili lidské životy.

Čtveřici Novozélanďanů zachránili delfíni před žralokem

Rob Howe, jeho patnáctiletá dcera Niccy, Karina Cooperová a Helen Sladeová z Whangarei na Novém Zélandu si v listopadu 2004 vyrazili společně zaplavat. Když byly vzdáleni asi 100 metrů od pobřeží, začala kolem nich kroužit skupinka delfínů.

„Začali kolem nás kroužit. Všechny nás semkli dohromady tím, že okolo nás dělali stále těsnější kruhy,“ řekl v rozhovoru pro novozélandské sdělovací prostředky Rob Howe. Toto jednání plavce překvapilo. „Nikdy předtím jsem se s něčím takovým nesetkal,“ zdůraznil Howe, jehož delfíni při koupání v moři doprovázeli pravidelně každý rok v létě. Podivné chování zvířat v něm vyvolávalo strach. Snažil se jim uniknout. „V té chvíli připul jeden z delfínů maximální rychlostí ke mně a prudce se ponořil. Otočil jsem se směrem, kde se měl vynořit a v té chvíli jsem jen dva metry od sebe uviděl plavat velkou šedobílou hmotu a všechno mi došlo. Byl to žralok. Byl tak bílý, jako byl bílý můj nos,“ vyprávěl Howe vzrušeně. „Díval jsem se směrem, kam žralok plave. Bylo to přímo k dvojici dívek, kolem nichž v té chvíli zběsile kroužili tři delfíni. Srdce mi málem vyskočilo z krku, protože jednou z těch dívek byla moje dcera.“

Dalších čtyřicet minut delfíni kolem čtyřčlenné skupinky vytrvale kroužili, dokud se neobjevil nafukovací člun s plavčíkem, který si všiml toho, co se děje a potvrdil přítomnost žraloka. Když nebezpečí pominulo, dovolili delfíni lidem vrátit se ke břehu.

Podobných případů, kdy delfíni zachránili lidské životy, existuje mnoho. Lze toto chování vysvětlit? Někteří vědci na tuto otázku odpovídají, že delfíni jednají instinktivně. Podle nich to to souvisí s faktem, že před žraloky musejí často bránit svá mláďata a člověka si prý s takovým mládětem mohou splést. „Asi vycítili, že plavcům hrozí nebezpečí a instinktivně je ochránili,“ komentovala událost Dr. Ingrid Visserová z organizace Orca Research.

Existují i jiné názory. Mnozí badatelé jsou přesvědčeni o tom, že delfíni nám pomáhají z přátelství. Četné výzkumy dokazují, že delfíni jsou velice inteligentní a citlivé bytosti. Je proto smutné, že vztah lidí k nim tomuto faktu neodpovídá. Naopak. Delfíni jsou častou oběti rybolovu i znečištění životního prostředí. Některým druhům dokonce hrozí v blízké budoucnosti vyhubení.

Australského rybáře zachránili delfíni

Delfíni zachránili život rybáři Grantu Dicksonovi, jehož loď se potopila na rozbouřeném moři u pobřeží australského státu Queensland.

Dicskon se svými dvěma společníky vyrazil na lov krevet. Rybáře však zastihla nepřiznivá změna počasí. Řádění živlů mělo tragický konec. Oba Dicksonovi společníci utonuli. Nechybělo mnoho a smrt si mohla vyžádat i život posledního člena posádky. Silně krvácející Dickson se křečovitě držel převráceného člunu a s hrůzou sledoval několik dorážejících žraloků. Dobře si uvědomoval, že je jen otázkou času, než se na něho vrhnou a roztrhají ho. Po chvíli začal jeden z zřaloků kroužit stále blíž a blíž. Dicskon věděl, že je zle. Už se loučil se životem, když se v poslední chvíli z ničeho nic objevil delfín a prudkým nárazem odehnal překvapeného žraloka pryč.

Celých čtyřicet hodin pak skupina delfínů chránila vyčerpaného rybáře před sežráním. Neopustili ho až do chvíle, kdy se objevili záchranáři. Dickson byl přepraven do nemocnice, kde novinářům vyprávěl, jak mu delfíni pomohli a jak jej myšlenky na rodinu udržovali při životě.

Delfín zachránil čtrnáctiletého italského chlapce

Delfín zachránil čtrnáctiletého italského chlapce, který neuměl plavat a vypadl z člunu svého otce do Jaderského moře poblíž přístavu Manfredonia v jižní Itálii.

Delfín přezdívaný Filip (Filippo) je v Jadranu již od roku 1998 poměrně známou osobností. Neprojevuje sebemenší strach z lidí a často doprovází po dlouhé hodiny jejich plavidla. Stejně tomu bylo rovněž jedné srpnové neděle odpoledne. Emanuele Ceci vyjel se svým synem Davidem v malé lodi na moře. Chystali se chytat ryby. Moře bylo klidné. Náhle však do bárky nečekaně narazila vysoká vlna a srazila chlapce do vody. Zatímco Emanuele Ceci ještě ani netušil, že jeho syn už není na palubě, delfín topícího se chlapce vytlačil nad hladinu a dostrkal ho zpět k lodi, kde otec syna včas zachytil a vytáhl na palubu. David to později popsal slovy: „Když jsem si uvědomil, že mě Fillipo postrkuje, tak jsem se ho chytil.“

Chlapcova matka Signora Ceci prohlásila: „Je to hrdina, zdá se nemožné, že zvíře může udělat něco takového, jako je instinktivní záchrana lidského života.“

Filip měří 2,7 metru a váží skoro 300 kilogramů.

Příběh Yvony Vladislavičové

O štěstí v neštěstí může hovořit Yvona Vladislavičová, kterou po ztroskotáni lodi v září roku 1972 zahránila trojice delfínů.

Paní Yvona se s několika dalšími lidmi plavila na jachtě v Indickém oceánu. Zastihla je však bouře a devět metrů vysoké vlny loď nakonec potopily.

Tragická událost donutila Yvonu pohlédnout smrti do očí. V panické hrůze se snažila plavat, ale šance na přežití byly nulové. Pevnina nebyla v dohledu a moře bylo plné žraloků. Plavala šest a půl hodiny, dostávala křeče, byla vysílená, nohy měla zraněné, krvácela. Pak si navíc všimla, že se ve vodě blízko ní pohybuje žralok. To je konec, myslela si. Modlila se, aby smrt přišla co nejrychleji. Jaké však bylo její překvapení, když se jako zázrakem z vln vedle ní vynořil delfín a žraloka zahnal. Netrvalo dlouho a žena vysílením omdlela.

Delfíni ji však zemřít nenechali. Jeden plaval pod jejím tělem a udržoval ji nad hladinou, další dva plavali v kruzích kolem nich a udržovali žraloky v bezpečné vzdálenosti. Zdá se to neuvěřitelné, ale delfíni tímto způsobem přepravili Yvonu na vzdálenost 67 kilometrů. Po dvanácti a půl hodinách ji vysadili na jedné bóji. Krátce na to připlula loď. Yvona Vladislavičová byla zachráněna.

Co dodat? Existují vůbec slova, jimiž by bylo možné ocenit tak vznešený a nesobecký čin?

Bezplatná námořní navigace

Kdybyste měli navigátorský talent, znalosti a intuici, provázeli byste námořní lodě těmi nejnebezpečnějšími vodami po celých čtyřicet let, aniž by vám za to platili? Nemusíte odpovídat. Kdybyste patřili mezi nejlepší plavce světa a měli ničím neomezenou svobodu, vrátili byste se k práci, za kterou byste už jednou inkasovali ránu z pistole ze zálohy? Nemusíte odpovídat.

Jack byl vynikajícím plavcem i geniálním navigátorem. Pracoval obětavě celý život a provázel plavidla nebezpečnými vodami, aniž by ztratil byť jedinou loď. Nikdo mu nikdy nezaplatil a Jack také nečekal, že se tak stane. Podivný přítel, jen co je pravda. A zcela vyjímečný. Jack byl totiž – delfín.

V okolí Nového Zélandu řádí větry prohánějící se mezi ostrovy D’Urville. Nejde o rozsáhlou oblast, ale o místa velice nebezpečná, kde se vyskytují korálové útesy, podmořská skaliska, mořské víry a proměnlivé podmořské proudy, zavádějící zde odjakživa plavidla do neštěstí. Námořníci měli z těchto míst hrůzu, ale pak přišlo období, kdy se celých čtyřicet let v této oblasti nikomu nic nestalo, a to jen díky Jackovu navigátorství.

Škuner Brindle plující z Bostonu do Sydney s nákladem bot a strojního zařízení se snažil obezřetně prokličkovat jedním tamním průlivem v březnu 1871. Ráno bylo příliš bouřlivé, takže kapitán i posádka zbledli obavami. Náhle se na lodním boku objevil nezvykle velký delfín, vyskakoval a tvářil se tak, jako by ho těšilo setkání s námořníky. Jeden z mužů si spletl delfína s velrybím mládětem a chtěl ho harpunovat. Kapitánova žena tomu naštěstí včas zabránila. Jen zásluhou hravého delfína se Brindle toho bouřlivého rána prosmekl zrádnými vodami, aniž by se třeba jen vláskem dotkl dna úžiny.

Zápisy v lodních denících prokazují, že se od toho dne ona oblast stala pro námořní dopravu bezpečnou, a to jen jen díky navigátorství lidem nakloněného delfína. Námořníci jej pokřtili na Jacka a jeho navigátorské mistrovství se stalo proslulé ve všech mořích. Kapitáni i posádky o něm hovořili jen s vděčností, protože je vždy naprosto bezpečně provedl obávanými vodami. Čtyřicet let potkávaly lodě Jacka, on jim vždy stejně přátelsky posloužil, a navíc jim ještě předvedl několik skoků nad hladinou. Námořníci i cestující se jej naučili už zdaleka vyhlížet a vždy bouřlivě zajásali, když se objevil. Pro Jacka bylo proplutí Francouzského průlivu naprostou hračkou a lodě se zkrátka držely vždy po jeho boku. Jackovi byla tato práce zábavou, občas si při ní povyskočil nad hladinu, někdy také laškovně na chvíli zmizel, ale pak se zase objevil a vždy dokončil započatou práci a každou loď vyvedl ze zpěněných vod.

V roce 1903 zasáhl jeden opilý cestující z lodi Penguin Jacka výstřelem z pistole. Posádka chtěla střelce na místě lynčovat, takže musel být držen pod zámkem, aby se mu nic nestalo. Po této události se Jack nepřihlásil do služby po celých čtrnáct dní. Jednoho krásného rána se však tento neplacený navigátor ve Francouzském průlivu znovu objevil, když už byl oplakáván jako nebožtík. Městská rada ve Wellingtonu vydala tehdy výnos, který měl Jacka chránit před jakýmikoli útoky a nepřátelstvím. Výnos zavazoval všechny námořníky, aby bděli nad jeho plněním.

Po Jackově poranění výstřelem z lodi Penguin zůstala tato loď ve Francouzském průlivu bez služeb navigátora. Mnoho námořníků proto odmítalo podepsat smlouvy o službě na této lodi. Říkali o ní, že je prokletá. Asi tomu tak bylo, protože v roce 1909 Penguin ztroskotal právě ve Francouzském průlivu a došlo přitom k těžkým ztrátám na lidských životech.

Jack služil věrně a poctivě, ale i on stárnul. Svůj první navigátorský čin vykonal v roce 1871 a od té doby provedl úžinou tisíce lodí a jistě tím zachránil bezpočet lidských životů. Sloužil dnem i nocí až do roku 1912, kdy náhle a navždy zmizel. Mohl zemřít v důsledku pokročilého věku, nebo se stal kořistí některého ze svých podmořských nepřátel.

Jack neměl svého předchůdce ani následovníka, funkce lodivoda ve Francouzském průlivu je tedy dodnes neobsazena. Delfín se nesmazatelně vepsal do dějin námořní plavby. Námořníci mu ve Wellingtonu nechali z vděčnosti postavit pomník, který se tu zlatě třpytí na paměť jeho věrných služeb.

Příběh o delfínu Jackovi s názvem „Bezplatná námořní navigace“ je výňatkem z knihy Franka Edwardse „Nejzáhadnější ze záhadných“, nakl. Dialog, Liberec 1993

Zdroje:
– Reuters (22.11.2004, Dolphins Protect New Zealand Swimmers from Shark)
– Taipei Times (24.11.2004, Lifeguards say dolphins saved them from shark)
– BBC Czech (23.07.2002, Australského rybáře zachránili delfíni)
– BBC News (23.07.2002, ‚Dolphins saved me from sharks‘)
– CDNN (27.07.2005, Dolphins save Australian fisherman from sharks)
– iDNES (23.11.2004, Plavce před žralokem zachránili delfíni)
– WebSpy (30.08.2000, Přátelský delfín Filippo zachránil tonoucího hocha)
– European Cetacean Bycatch Campaign (30.08.2000, Dolphin Saves Boy’s Life)
– Vegetarian.cz (23.8.2001, Nesobeckost delfínů)
– Orca Research
– ildelfinofilippo.org (29.01.2003, Filippo un Delfino abbandomanato da Tutti)
– WITandWISDOM (15.07.2004, Dolphins and Yvonne Vladislavich)
– Seaplanet (23.09.2004, Když se delfín zamiluje…)
– Urban Legend Productions (The Legend of Pelorus Jack)
– Royal Scottish Country Dance Society (The Quest of Pelorus, pdf)

Další články v rubrice:

• Delfíni jsou vybíraví, mají rádi vysoce kalorickou stravu
• Delfíní samice zachránila na Novém Zélandu uvízlé velryby
• Delfíni se dorozumívají kontextovým jazykem
• Delfíní samice se nemůže vyrovnat se ztrátou své ošetřovatelky
• Delfíni se oslovují jmény
• Poloviční spánek delfínů
• Delfíni používají mořskou houbu jako nástroj
• Delfíni v Litvě kreslí umělecké obrazy
• Delfíni vydrží bez spánku celý měsíc