Džaláluddín Rúmí (1207-1273)

Jeden z největších perských básníků, zakladatel řádu Tancujících dervišů a osvícený súfijský mystik. Rúmí představuje významnou postavu literatury, umění a filozofie v Íránu i v celém arabsko-muslimském světě.

Narodil se 30. září 1207 na severu nynějšího Afghánistánu, jež byl kdysi kolébkou bohaté kultury. Žil v turecké Anatolii a navštívil Bagdád, Damašek, Aleppo, Mekku a další tehdejší důležitá města. V době, kdy v Čechách panoval Václav I. a Přemysl Otakar II., psal Rúmí o tom, že když rozbijeme atom, nalezneme v něm zmenšeninu sluneční soustavy. Tři století před Koperníkem věděl nejen to, že se Země otáčí kolem Slunce, ale i to, že planet je devět, na což novodobá věda přišla až v roce 1930. Rúmí také inspiroval řadu pozdějších západních myslitelů, spisovatelů a mystiků. Jeho příběhy se objevují v Andersonových pohádkách i v díle Williama Shakespeara.

Duchovní hloubka jeho poselství zůstala zachována především díky jeho rozsáhlé literární tvorbě. Velká poéma o 45.000 verších, které jsou rozděleny do šesti knih, se jmenuje „Mathnawí“ (Dvojverší). Střídají se v ní anekdoty, apologie, citáty z Koránu, tradice o prorocích, legendy, náměty z lidové poezie, a dohromady tvoří opravdový mystický epos. Lyrika Rúmího umění sestává z „Rubá´íjat“ (Čtyřverší) a „ghazelů“ (Mystických ód), které Rúmí věnoval svému učiteli Šamsovi z Tabrízu. Jeho jméno „Díván-e Shams-e Tabríz“ se stalo názvem celé sbírky a objevuje se i na konci každé básně. Rúmího nejstarší syn Sultán Veled sepsal po otcově smrti dodatečně jeho výroky a shrnul je pod názvem „Fíhi má fíhi“ (Je v něm to, co je v něm).

Rúmí zemřel v turecké Konyi 17. prosince 1273, jak sám předpověděl. Jeho pohřbu se zúčastnily davy lidí bez ohledu na národnost a náboženské vyznání. Přišli Turci, Arabové, Řekové i Židé.

To, co řekl Bůh růži a čím rozvinul její krásu,
řekl mému srdci a udělal je stokrát krásnějším.

V království duše se nacházejí nebesa,
která vládnou nebesy tohoto světa.

Ty jsi Bránou k městu Poznání,
protože ty jsi paprskem Slunce milosti.
Buď otevřena, Bráno, tomu, kdo hledá bránu,
buď otevřena navěky, Bráno milosrdenství.
Všude lze spatřit Boha;
ale pokud není otevřena, kdo řekne: „Tam je Brána“?
Dokud Bdící neotevře bránu, nezrodí se v něm ani tato myšlenka.

Od chvíle, kdy jsi přišel na tento svět bytí,
stojí před tebou žebřík, aby ti pomohl utéct.
Napřed jsi byl kámen, pak rostlina,
pak se staneš zvířetem; jak to můžeš popřít?
Pak jsi učiněn člověkem, obdařeným poznáním, rozumem, vírou;
Pohleď na to tělo, učiněné z prachu, jak je dokonalé!
Když jsi překonal lidský úděl, staneš se nepochybně andělem.
Skončil jsi na Zemi, tvým příbytkem se stanou nebesa.
Překroč i andělské bytí, vpluj do moře,
aby se tvoje kapka vody stala oceánem.

Když se muž a žena stanou jedním, Ty jsi ten Jediný;
když se zahladí jednoty, Ty jsi ta Jednota.
Ty jsi stvořil toto Já a toto My,
aby sis mohl sám se sebou hrát hru na zbožňování.
Aby se všechna Já a Ty staly jedinou duší
a nakonec se vnořily do Milovaného.

Jestli tě poznání nevezme sobě samému,
pak je lepší hloupost, než takové poznání.

Ten, kdo vidí,
a ten, kdo je viděn,
je jen jeden –
v tobě.

Hledej odpověď na stejném místě,
odkud přišla otázka.

Bolest se zrodí z pohledu, vrženého do vlastního nitra,
a toto utrpení nás donutí proniknout za oponu.

Láska zahřívá moře jako v kotlíku;
Láska rozdrobí hory na písek.
Láska rozbije nebe na sto kousků;
Láska nevědomě otřásá zemí.
(Bůh řekl):
„Jak bych mohl stvořit nebesa, ne-li z lásky?
Zdvihnul jsem toto vysoké nebe proto,
abys mohl pochopit vznešenost Lásky.“

Láska přišla, je jako krev v mých žilách, jako má kůže.
Zničila mě, a naplnila Milovaným.
Milovaný pronikl do všech částeček mého těla.
Ze mne zůstal jen název, vše ostatní je On.

Možná je některá tvář hezčí než jeho.
I kdyby byly hezčí, co na tom, není to můj Milovaný!
Zřekni se všech tváří ve svém srdci,
až k tobě přijde Tvář bez tváře.

Hledám-li své srdce, nacházím je ve tvé čtvrti,
hledám-li svou duši, nacházím ji ve tvých vlasech,
když se žíznivý napájím vodou,
vidím ve vodě obraz tvé tváře.

Myslíš, že jsem se zbavil své touhy po Tobě,
že jsem bez Tebe trpělivý a tichý.
Ó Pane! Kéž nikdy nepotkám radost,
jestli na okamžik zmizí smutek za Tebou.

Přišel, přišel ten, který nikdy neodešel.
V potoce nikdy nechyběla voda.
Je pižmovým měchýřem, a my jsme jeho vůně.
Viděls někdy pižmo oddělené od své vůne?

Ó mé zmatené srdce! Cesta k Milovanému začíná v duši,
Ó bloudící! On je cesta, skrytá, ale viditelná.
Ztratil jsi šest směrů? Neboj se.
Nejhlouběji v tobě je cesta k Milovanému.

Nedívej se (na fakíra, hledajícího poklad) jako na hledače pokladů: on sám je poklad.
Jak by mohl být milující někým jiným než milovaným?

Tvé jméno mám na rtech,
Tvůj obraz mám v očích,
vzpomínku na tebe mám v srdci;
komu mám tedy psát?

Eva de Vitray-Meyerovitch – Rúmí a súfismus (Úvod do islámské mystiky), CAD PRESS, Bratislava 1993, překlad: PhDr. Antonín Konečný

Další články v rubrice:

• Kóany aneb jak uvidět mrtvou kočku v kapce rosy
• Konfucius: Rozhovory (úryvky z knihy)
• Ze staroindického mudrosloví (úryvky z knihy)
• Poselství šamanů – nové objevování staré moudrosti
• Angelus Silesius: Cherubský poutník
• Sv. Augustin: Vyznání
• Hymnus Afrodity
• Sv. Terezie z Avily: Hrad v nitru
• Sv. Bonaventura: Putování mysli do Boha
• Mistr Eckhart: Kázání