Výběr několika myšlenek z knihy.
Dlouho jsem rozjímal, co je to mír. Jeho pramenem není nic jiného, než zrozené děti, svezené sklizně, uspořádaný dům. Jeho pramenem je věčnost, kam se navracejí dokonalé věci. Poznal jsem totiž, že člověk je zcela podoben citadele…
Pravdu je třeba hloubit jako studnu. Rozptýlenému pohledu se ztrácí obraz Boha. A mnohem víc, než cizoložná manželka otevřená příslibům noci, toho ví o Bohu moudrý člověk, který našel svou celistvost a nezná nic než váhu rouna. Citadelo, vystavím tě v srdci člověka.
Co jsi pochopil v rozumu, může být vyvráceno novým důkazem. Co ses dozvěděl ve svém srdci, je navždy tvé.
Láska je především modlitba a modlitba je ticho.
Vím, co je láska. Láska znamená, že už se nekladou další otázky.
Naříká-li někdo, že ho svět minul, byl to on sám, kdo se minul světem.
Naříká-li někdo, že mu láska neposkytla naplnění, mýlí se v tom, co je to láska. Lásku nemůžeš dostat jako nějaký dárek. Láska je především tiché naslouchání.
Aby ses zasnoubil, musíš zemřít. Je proto především důležité, aby byl tvůj Bůh pro tebe skutečnější než chléb, do něhož se zakusuješ. Potom tě opojí natolik, že budeš ochoten se obětovat. A bude to manželství v lásce.
Písmenka v knize zajisté vidíš. Ale klíč k básni ti musím darovat cestou bolesti.
Nikdy se nedá vyslovit to, co je opravdu z člověka, a ne z kostry člověka minulého.
Chtěli by vládnout lidem, a přitom znají jen pravdu trojúhelníků.
Mluvte tišeji. I když dost dobře nechápu, slyším výborně.
Viděl jsem, jak lidé ničí vlastní dědictví, neboť se dali svést falešnými pojmy jazyka a také zjistili, že k získání znalostí je plodné předmět rozložit a že to je metoda drtivě účinná. Co je však pravdivé, jde-li o hmotu, to je falešné pro ducha.
Když lidé ztratí to podstatné, tak již ani nevědí, co ztratili.
Když člověk ponižuje, pak jen proto, že je sám nízký.
A šel jsem kolem ševce, který měl pouze jednu nohu a zdobil zlatým vyšíváním papuče, a přestože už neměl hlas, pochopil jsem, že zpívá. „Čím to je, ševče, že jsi tak šťastný?“ Odpověď jsem však už neposlouchal, věděl jsem, že by se mýlil, že by hovořil o tom, kolik vydělá peněz, anebo o jídle, které ho čeká, anebo o odpočinku. Neboť nevěděl, že jeho štěstí spočívá v tom, že se on sám proměňuje ve zlaté papuče.
Jakýsi člověk cítil cosi nevyslovitelného. Přiložil tedy ruku k hlíně. A pak ti tu hlínu postavil do cesty. A když se po té cesté vydáš, jsi náhle obtížen stejným nevyslovitelným pocitem. A to i tehdy, jestliže mezi jeho počinem a tebou, jenž tudy kráčíš, uplynulo sto tisíc let.
Pokora srdce nežádá, aby ses pokořoval, nýbrž aby ses otevřel. Právě ona je klíčem ke směně. Teprve potom můžeš dávat a přijímat. A tato dvě slova pro jednu jedinou cestu neumím od sebe odlišit.
Pokora není podřízeností vůči lidem, ale vůči Bohu. Tak jako není kámen podřízen kamenům ale chrámu.
A řekl jsem si: „Ach, veliké je tajemství člověka.“ A šel jsem dál, aniž jsem hádanku rozřešil, neboť jsem již nebyl z této vlasti.
Antoine de Saint-Exupéry – Citadela, nakladatelství Vyšehrad, Praha 1994, překlad: Věra Dvořáková
Další články v rubrice:
- Kóany aneb jak uvidět mrtvou kočku v kapce rosy
- Konfucius: Rozhovory (úryvky z knihy)
- Ze staroindického mudrosloví (úryvky z knihy)
- Poselství šamanů – nové objevování staré moudrosti
- Angelus Silesius: Cherubský poutník
- Sv. Augustin: Vyznání
- Hymnus Afrodity
- Sv. Terezie z Avily: Hrad v nitru
- Sv. Bonaventura: Putování mysli do Boha
- Mistr Eckhart: Kázání
