Dr. Geseko von Lüpke
„Zapomínáme, jak dojemně krásná je naše planeta, vnímáme-li ji jako celek … Nejtvrdší led se nachází v lidských srdcích. Je paradoxní, že čím rychlejí taje přírodní led na severu, tím je led v lidských srdcích tvrdší. Proč jsou srdce tak chladná? Podle mě to souvisí s tím, že jsme se od všeho oddělili. Dokonce jsme se odcizili i sobě navzájem…“
Kniha je výjimečná v tom, že celý fenomén šamanismu pojímá globálně, neorientuje se pouze na jednu jedinou kulturu nebo tradici. Vystupují v ní vedle sebe osobnosti žijící v Evropě, Africe, Americe, Asii či na Novém Zélandu. Výsledkem však není chaotický spletenec všeho možného i nemožného, ale inteligentně a přehledně sestavená mozaika, která dohromady dává komplexní obraz, celistvý přehled starého vědění. Dlužno upozornit, že tito (ne)obyčejní muži a ženy stojí pevně oběma nohama na zemi a nebrání se ani školnímu vzdělaní. Jejich moudrá slova nejsou vzdálená jazyku moderního člověka a nejsou určena pouze pro ty, kteří se o šamanismus hlouběji zajímají. Rozhovory jsou vedeny záměrně tak, aby měly co nabídnout každému čtenáři. Poselství šamanů můžeme číst stejně dobře rozumem i srdcem, nejlépe však uděláme, když to, co nám sděluje, vstřebáme celou svou bytostí.
Zatímco přírodní vědy zkoumají řád a zákony hmotného světa, šamanismus využívá specifických prostředků k tomu, aby zkoumal potenciál lidského vědomí a navazoval kontakt s duchovním světem. Šamanské vědění má v první řadě charakter sebepoznávání.
„Západní věda podceňuje význam ‚vnitřního vesmíru‘ v lidském vědomí, avšak je to právě šamanský způsob poznávání, který „má potenciál překonat svazující hranice vědeckého myšlení a dovést nás k nové, ekologické etice. Ta by měla obsahovat právě to, co tradiční, objektivizované vědě schází, tedy citlivý dialog se životním prostředím. Vždyť součástí životního prostředí je jak badatel, tak i zkoumaný objekt.“
„Abychom přestali ohrožovat planetu Zemi, musíme nově definovat roli člověka ve světě. Hluboká proměna se ovšem může odehrát jen tehdy, pokud každý jednotlivec projde mentální transformací, osvojí si nové vnímání sebe sama a přehodnotí své postavení ve světě. (K tomu nám může ukázat cestu hlubinná ekologie, která) spojuje smyslové prožívání přírody s intelektuální reflexí našeho obrazu světa, (která) nabízí nové perspektivy a nové formy vnímání. Z pestré palety světových kultur a náboženství si vybírá takové tradice, cvičení a rituály, které člověku zprostředkovávají poznání a učí ho žít v jednotě s přírodou… Stejně jako šamanismus i hlubinná ekologie pojímá Zemi jako živý systém, v němž všechno souvisí se vším. Člověka chápe jako vlákno v síti života, jako bytost chápající autoregulační schopnost přírodních cyklů.“
„Šamanismus není náboženství, je to prastarý způsob vnímání světa, je to umění, které se (stejně jako svět) nalézá v neustálém pohybu. Svou schopností stavět mosty mezi viditelným a neviditelným však dokáže obohatit každou dějinnou epochu. V dnešní době přetížené objekty, výrobky, obrazy světa, názory, informacemi a zábavou potřebujeme nahlédnout pod povrch, potřebujeme zjistit, co se skrývá za věcmi a mezi věcmi. Tuto možnost nám poskytuje právě šamanismus a záleží jen na nás, zda se jím necháme oslovit.“
„Abychom přestali ohrožovat planetu Zemi, musíme nově definovat roli člověka ve světě. Hluboká proměna se ovšem může odehrát jen tehdy, pokud každý jednotlivec projde mentální transformací, osvojí si nové vnímání sebe sama a přehodnotí své postavení ve světě. (K tomu nám může ukázat cestu hlubinná ekologie, která) spojuje smyslové prožívání přírody s intelektuální reflexí našeho obrazu světa, která nabízí nové perspektivy a nové formy vnímání. Z pestré palety světových kultur a náboženství si vybírá takové tradice, cvičení a rituály, které člověku zprostředkovávají poznání a učí ho žít v jednotě s přírodou… Stejně jako šamanismus i hlubinná ekologie pojímá Zemi jako živý systém, v němž všechno souvisí se vším. Člověka chápe jako vlákno v síti života, jako bytost chápající autoregulační schopnost přírodních cyklů.“
„Šamanismus není náboženství, je to prastarý způsob vnímání světa, je to umění, které se (stejně jako svět) nalézá v neustálém pohybu. Svou schopností stavět mosty mezi viditelným a neviditelným však dokáže obohatit každou dějinnou epochu. V dnešní době přetížené objekty, výrobky, obrazy světa, názory, informacemi a zábavou potřebujeme nahlédnout pod povrch, potřebujeme zjistit, co se skrývá za věcmi a mezi věcmi. Tuto možnost nám poskytuje právě šamanismus a záleží jen na nás, zda se jím necháme oslovit.“
Z rozhovorů autora se šamany jsem vybral tři pasáže. I když jsou to jen střípky, pro vytvoření rámcové představy o knize dostačují:
Z rozhovoru s mongolským tuvinským šamanem a spisovatelem Galsanem Tschinagem
V tuvinském jazyce neexistuje slovo bůh. Znamená to, že nejvyšší úctě se u vás těší krajina?
Místo slova bůh máme jiné: nebe: Božské je v nás, v každé částečce vesmíru. My to pouze musíme přijmout. Říkám-li, že božské je ve mně, nemím kvůli tomu propadnout pýše, neboť vím, že ve mně sídlí i ďábel. Ďábelské a božské jsou dvě označní téže věci. Lidé si mohou říkat, jak je ten Galsan dnes mírný a klidný – a za dvě minuty budu ďábelsky cenit zuby, ukazovat drápy a dávat průchod chtíči. Nelze to od sebe oddělit. Lidé na Západě mají sklony stavět všechno do protikladu: dobrý – špatný, starý – mlady, život – smrt, světlo – stín. Pokaždé říkám, že je to špatně. V stínu se skrývá světlo, v světle číhá tma. Život je jiná forma smrti. Umírání je jiná forma života. Proč jsem se narodil? Abych zemřel! A proč umírám? Abych se obnovil, abych se vrátil.
Máme neotřesitelnou víru v návrat duše a ducha. Věříme, že člověk sestává ze tří komponentů – těla, duše a ducha. Tělo je smrtelné a pomíjivé, duše přechází do jiného těla. Když zemřu, moje duše vstoupí do někoho, kdo se teprve narodí. Moje duše tedy putuje dál a můj duch je věčný – buď zůstane, nebo se stane součástí vesmíru. Praotcové jsou součástí nebe, součástí vesmíru. My jsme jenom tečka ve velkém kruhu. A už nemusíme nic od ničeho oddělovat.
V tuvinštině existuje jedno přísloví: „Když ráno vstaneš, vyjdi do hor…“ Má to něco společného s vnitřní krajinou člověka – s krajinou duše? Je tu přímá souvislost?
Meditace v našem pojetí znamená, že člověk brzy ráno vystoupí na horu. Tam se uvolní, protáhne se, rozhýbe se. Tělesně i duševně. Nejdřív se zabývá praktickými otázkami: kde jsou koně, kde jsou ovce, kdo přichází, kdo jde pryč. Potom jde do sebe: kam jsem se to dnes dostal? O čem se mi zdálo? Kam dnes půjdu? Každý den je životní cesta.
Hovoříme-li o vnějším světě, používáme označení okolní svět, někdy také sdílený svět. Z vašich knih však člověk získá dojem, že nomádský vztah ke světu je ještě mnohem silnější a identifikace se světěm jde mnohem dál.
Hranice lze stanovit velmi snadno. Náš kočovný život se rozprostírá všemi směry, v prostoru i v čase. Jsme neustále v pohybu. Obyvatelé západních měst jsou ale vlastně také kočovníci, protože od dětství až do pokročilého věku putují časem a prostorem. To je také neustálý pohyb. Pokud jsme si toho vědomi, můžeme plynout. Každý člověk, který chápe podstatu života, plyne. Podle chuti může šustit jako listí, nechat se unášet jako moréna, ale může také chvíli zůstat ležet bez hnutí. Nic mu přece neuteče, kam spěchat? My nomádi máme skvělé pojetí času. Život nám připadá krásný a nekonečně dlouhý. Co je to šedesát let? Dnešní lidé se dožívají devadesáti! Některé mouchy přitom žijí jediný den, motýli nanejvýš tři čtyři dny. Ovce žijí pět šest let, koně jen dvacet nebo třicet. V porovnání s ostatními živými tvory je na tom člověk až nestydatě dobře. Pokaždé žasnu, když slyším, jak lidé v západním světě říkají: „Nemám čas!“ Kdykoli se jich ptáte, nemají čas a jejich odpověď vždycky začíná slovem „bohužel“. Celý život mají naplánovaný.
str. 95-97
Z rozhovoru s anglickými stromovými šamany Dusty Millerem XIII. a Dusty Millerem XIV.
Domníváte se, že stromy jsou bytosti obdařené duchem?
Dusty XIV.: Bytostí obdařených duchem se po světě pohybuje spousta, my ovšem pracujeme jenom s některými. Například s duchy větru žádné těsné spojení neudržujeme. Dokážeme je vnímat, poznáme, kdy nám mohou být užiteční, ale nic víc. Z vývojového hlediska mají stromy v rostlinné říši stejné postavení jako člověk v říši živočišné. Proto máme se stromy mnoho společného. V mnoha směrech nás ale stromy předčí, protože tu byly dávno před námi. Od doby kamenné jsme my, lidé, prošli v mnoha oblastech bouřlivým vývojem. Duševně jsme dnes mnohem vyspělejší, po fyzické stránce se víceméně podobáme předkům. U stromů je to podobné. Strom, který stojí v lese tisíc let, ví o svém rostlinném bytí naprosto všechno, ale přesto má pořád vůli se učit. Jakmile jsme si toho všimli, začali jsme se stromy komunikovat a rychle jsme našli společnou řeč.
Jak vaše spolupráce vypadá? Mohl byste o tom říci něco bližšího?
Dusty XIII.: Některé stromy se zajímají o seberozvoj, léčení a magii. To jsou hlavní tři oblasti. Mezi lidmi se zase najdou takoví, kteří jsou předurčeni k učitelské a léčitelské dráze. Aby se jim to podařilo, musejí uvést v soulad své vnitřní energie, naslouchat pokynům a nahlížet na věci z různých hledisek. V tom jim mohou pomoci právě stromy. Nechají vyrůst kousek dřeva, předají nám ho a poradí nám, jakým způsobem z něj vyrobit konkrétní nástroj. Osoba, která se tohoto úkolu ujme, získá vynikajícího průvodce na cestě životem. Nástroj vyrobený z živého dřeva jí totiž pomůže uskutečnit všechny důležité záměry. Pro vyřezávání takových nástrojů se nejlépe hodí buk, lípa, olivovník, tis, líska a jeřáb. Všechny tyto stromy dokážou na člověka přenášet energii. Nástrojům, které z nich vyrobíme, proto přisuzujeme léčivé účinky. Vztah mezi člověkem a nástrojem z živého dřeva však prospívá oběma stranám. Živé dřevo doprovází člověka na cestách, a tím si rozšiřuje obzory. Je to tedy vztah vzájemného obohacování.
Znamená to, že nástroj je neustále spojen se stromem, z něhož pochází?
Dusty XIII.: Ano. V některých skupinách stromů přebývají duchovní bytosti zvané dryády. Mohou sídlit v kterékoli části stromu. Abych ti to mohl lépe vysvětlit, musím se uchýlit k metafoře. Náš národ totiž poměrně dlouho neuměl číst ani psát, a proto popisoval fungování světa pomocí metafor a obrazů. Tak tedy každá lidská bytost obsahuje „vyšší já“ a „nižší já“ neboli viditelnou a neviditelnou složku. Totéž platí i pro stromy. Jejich nižší já má podobu mnohočetné bytosti sestávající ze všech stromů příslušné skupiny. Fyzicky jsou pomalejší než my, po stránce duchovní nás ale – zásluhou dryád – výrazně převyšují. Zatímco u člověka jsou tělesné a duševní schopnosti celkem v rovnováze, u stromů jednoznačně převažuje stránka duchovní.
(…)
Vyšší já se tedy u stromů a u člověka výrazně liší?
Dusty XIV.: U člověka je vyšší já vždy opačného pohlaví než nižší já. Tím vzniká rovnováha. Jsi-li muž, je tvé vyšší já ženského pohlaví. Stromy mají naproti tomu dvojpohlavní tělo a bezpohlavní vyšší já. Když se narodí dítě, polovina jeho genetické výbavy pochází od matky a druhá od otce. Dítě pak musí projít dlouhým vývojovým procesem, než dosáhne pohlavní dospělosti. U stromů je situace odlišná: v každé buňce se nachází kompletní genom. Ze stromových semínek může během jediného roku vzniknout rostlina s plně vyvinutou reprodukční schopností. Stromy nemají dětství. Když zasadíš mladou větvičku, začne růst. Někdy se také stává, že se kořenový systém jednoho stromu proplete s kořenovým systémem jiného stromu. Jestliže jsi bezpohlavní a chceš se množit, musíš se rozdělit, jako to dělají buňky. Vyšší já každého stromu je tedy komplexní struktura, která se dokáže rozdělit na dvě identické části, dva identické klony. Je-li původní část stará dva tisíce let, převezme tento věk i část nová. Totéž se týká i vědění. Představme si, že tělo jedné konkrétní dryády je tvořeno tisícem stromů a vyšší já této skupiny se rozhodne, že nám daruje kousek dřeva, abychom si z něj vyrobili nějaký nástroj. Onen kousek dřeva symbolicky zastupuje celou skupinu stromů. Všechno, co skupina obsahuje, obsahuje i on.
Jak dryáda komunikuje s lidským vědomím?
Dusty XIII.: Dryáda používá dva typy řeči: buď silně emocionální, které rozumí každý, nebo klidnější, jejíž pomocí uděluje přesnější pokyny. Když léčitel pracuje s dryádovým dřevem, dochází ke komunikaci mezi vyššími já zúčastněných osob a vyšším já stromu. Jakmile pacient označí místo, kde pociťuje bolest, šaman na to místo ukáže kouzelnou hůlkou. Pacientovo vyšší já díky tomu pozná, v čem spočívá problém a začne se jím zabývat. A pokud si vyšší já neví rady, přispěchá na pomoc dryáda. Uzdravení je tedy výsledkem spolupráce tří účastníků – léčitele, pacienta a živého dřeva.
Jak funguje základní komunikace mezi člověkem a stromem?
Dusty XIII.: Když přijdeš ke stromu a libovolným jazykem mu řekneš: „Jsi krásný,“ pak toto sdělení existuje nejen na rovině zvukové, ale i na rovině myšlenkové. Strom toto chvění vnímá a reaguje na ně. Čím víc se stromem mluvíš, tím lépe se poznáte a tím silnější jeho reakce jsou. Tvoje intuice se zostří a mozek začne plodit nápady. Každý člověk je vnímá jinak, záleží na výchově, vzdělání a podmiňování. Hudebníkovi budou odpovědi stromu znít jako tóny, člověku s výtvarným nadáním se budou jevit jako obrazy.
str. 260-263
Z rozhovoru s norským šamanem národa Sámů Ailo Gaupem
Před jakými úkoly stojí šamanismus dnes?
Ailo Gaupe Dnešní svět se vychýlil z rovnováhy a já jsem přesvědčen, že každý šaman v něm může svým hlasem a metodikou působit jako vyvažující prvek. Každý šaman musí lidem připomínat, že v sobě nosíme cenné vědění a že se můžeme spojit s božským principem. Tento úkol má pro mě zásadní význam.
Vyjít s těmito myšlenkami na veřejnost ovšem vyžaduje odvahu…
Máte naprostou pravdu. Především je nutné, abychom staré vědění předávali ve srozumitelné podobě. Proto musíme usilovně hledat správné vyjadřovací formy. Já sám jsem ovšem jen malý šaman. Všechno, co dokážu předat, je pouhá kapka v oceánu vědění.
Potřebujete vůbec slova? Nebo dáváte přednost tanci, zpěvu, srdci a přítomné existenci?
Je to tak. Opravdová moudrost se podle mého názoru obejde beze slov. To ovšem neznamená, že podceňuji účinek dobře mířeného mluveného slova. Každý záblesk vědění si musí počkat na ten správný okamžik. Dalo by se říci, že vědění si žije svým vlastním životem. Někdy ho ovšem musíme obnovit. Vědění se totiž podobá cestě: nějakou dobu po ní kráčíme, a pak nám najednou zmizí před očima. Její čas zkrátka pominul, protože už vyčerpala veškerou energii. Zrodila se, rozkvetla, zanikla a položila základ nové cesty. V současné době lidstvo prochází obdobím nestability. Mnoho lidí začíná pochybovat o smysluplnosti svých dosavadních cílů. Všichni hledáme něco jiného, něco nového. Nastává okamžik zlomu. A kdo jiný má s takovými situacemi víc zkušeností než šamani? Šamani se přece neustále pohybují na rozhraní mezi starým a novým a k jejich hlavním úkolům patří obnovování rovnováhy.
(str. 283-284)
Geseko von Lüpke: Poselství šamanů, vydalo nakladatelství Práh v roce 2009, z německého orginálu přeložil Pavel Sojka, 384 stran A5, vázáno s přebalem, čb fotografie šamanů
Další články v rubrice:
- Kóany aneb jak uvidět mrtvou kočku v kapce rosy
- Konfucius: Rozhovory (úryvky z knihy)
- Ze staroindického mudrosloví (úryvky z knihy)
- Angelus Silesius: Cherubský poutník
- Sv. Augustin: Vyznání
- Hymnus Afrodity
- Sv. Terezie z Avily: Hrad v nitru
- Sv. Bonaventura: Putování mysli do Boha
- Mistr Eckhart: Kázání
- Lie-c‘: Klasická kniha o dokonalé prázdnotě
