Angelus Silesius, vlastním jménem Johannes Scheffler (1624-1677)

Johannes Scheffler se narodil 25. prosince 1624 ve Vratislavi v rodině polského protestanstkého šlechtice. Otec zemřel, když mu bylo třináct let, matka o dva roky později. Po dokončení gymnázia studoval postupně na univerzitách ve Štrasburku, v Leydenu a v Padově, kde byl roku 1648 promován na doktora filozofie a lékařství.

V roce 1649 přesídlil do Olešnice, kde působil jako dvorní lékař ve službách würtenberského vévody Sylvia Nimroda. V Olešnici se mladý Scheffler seznámil s Abrahamem von Franckenberg, mystikem a životopiscem slavného osvíceného německého filozofa – samouka Jakoba Böhma (1575-1624). Franckenberg zemřel v roce 1652 a Johannes zdědil větší část jeho rozsáhlé knihovny. Dostaly se mu do rukou díla předních zástupců německé mystické školy – Mistra Eckharta, Johannese Taulera, Heinricha Susa, Mechtildy z Magdeburgu a Gertrudy z Helfty. Oslovily ho rovněž knihy svaté Terezie z Avily a Johannese van Ruysbroecka.

Pro své nekomformní názory se Scheffler krátce po Franckenbergově smrti dostal do ostrého konfliktu s luterskými teology. Rozhodl se proto odejít z Olešnice. Zamířil do rodné Vratislavi a hned v následujícím roce veřejně konvertoval ke katolicismu. Při té příležitosti přijal jméno Johannes Angelus a jako „lékař duší“ se začal aktivně podílet na protireformačních aktivitách. Napsal 55 polemických traktátů, účastnil se poutí a procesí. Luterství po svých zkušenostech označil za úzkoprsé, netvůrčí a dogmaticky nesnášenlivé. Odpuzovalo ho protestantské lpění na liteře Bible a nedůvěra k mystice. Katolicismus se mu zdál oproti tomu mnohem rozmanitější a tolerantnější.

V roce 1654 dostal Scheffler od císaře Ferninanda III. čestný titul dvorního lékaře. V roce 1661 přijal v Nise kněžské svěcení a od roku 1668 žil v ústraní ve vratislavském klášteře řádu křižovníků s červenou hvězdou. Na tomto místě byl po své smrti 9. července 1677 pochován.

Kromě bojovných teologických pojednání napsal Scheffler pod pseudonymem Angelus Silesius několik mysticky laděných lyrických knih. Za nejvýznamnější tvůrčí počin je všeobecně považován „Cherubský poutník“ (Cherubinischer Wandersmann), který byl poprvé vydán v roce 1675 jako součást druhého rozšířeného vydání knihy „Duchaplné rýmované průpovídky“ (Geistreiche Sinn- und Schlußreime). Jiná básnická sbírka z roku 1657 nese název „Svatá touha duše, aneb Duchovní pastýřské písně do svého Ježíše zamilované Psyché“ (Heilige Seelenlust, oder geistliche Hirtenlieder der in ihren Jesum verliebten Psyche). V roce 1675 bylo publikováno dílo „Názorné popsání čtyř posledních věcí“ (Sinnliche Beschreibung der Vier Letzten Dinge). Pozoruhodné je, že vyznavači katolické i protestantské víry dodnes zpívají některé Schefflerovy duchovní písně.

Cherubský poutník

I. VĚČNÉ SLOVO

1-26

Bůh, to je nic i vše dle lidských pomyšlení;
zkus říci sám, co jest, a zkus, co není!

Bůh jest jen čiré nic v tvém nyní, ve tvém tady.
Čím víc ho stihnout chceš, tím více mizí z řady.

Ač nikdy nebude a nebyl nikdy Bůh,
přec trvá před a po a mimo světa ruch.

Věř, Božství ničím je a v ničem nikde není.
Hleď vidět ve všem nic – pak vstoupí ve tvé zření.

Bůh skutečně je nic; a je-li cokoli,
je tím jen ve mně tak, jak sám si vyvolí.

Jen jediný je Bůh a není zjevně znám;
co z něho poznat chceš, tím stát se musíš sám.

Tak jako z jedničky se noří čísla mnohá,
tak všechno stvoření kdys vyprýštilo z Boha.

Vše čísla jednotku v svém počtu zavírají;
a ve všem, co kde jest, zas jeden Bůh se tají.

Když popřeš jedničku, pak nemáš číslo žádné;
a všechno stvoření, když zrušíš Boha, padne.

Bůh – jeden jediný; kdo chceš ho pochopit,
hleď jak je v tobě on, v něm ty obsažen být.

Když duše touží být jen jedno s Bohem spolu,
dlí v stálém pokoji – a přec i v stálém bolu.

Je snazší s Bohem zřít se bytím jediným,
než oko otevřít. Chtěj: stane se co dím.

Vše v jednom jedno jest: když zpět se stáhne dvojí,
pak opět podstatně co jedno v jednom stojí.

Duch, smysl, slovo: řad i totožný i jiný,
ti dává pochopit, jak Bůh je trojjediný.

Bůh v trojjedinosti klid s blahem pojit chce:
klid čerpá z jednoty a blaho z trojice.

Já k trojjedinosti chci říci: važ i suď,
že v jedné bylině je síra, sůl a rtuť.

Tré k Bohu přivádí a nad to trojí není:
Co chce od tebe? Půst, modlitba a bdění.

Jen láska vládne vším. I Božství trojjediné
jest podřízeno jí a s ní i nepomine.

Rab, druh, syn, nevěsta a ženich, stupnů pět.
Jít dál je zmizet, nic už z čísel nevědět.

Nic – to je nula, když zde před jednotkou stojí;
a tak jen za Bohem má tvorstvo cenu svoji.

Nic k jedné – desítka: to číslo korunní je.
Jím v Bohu stvoří, Bůh ve stvoření žije.

Vše z jediného jest a v jednom musí být,
co nechce k mnohosti se v sobě rozčlenit.

Když člověk stahuje se nazpět od mnohého,
pak s Bohem v jednotě zas dojde cíle svého.

K mé spáse jedno je a jedno k míru mému;
tak ztrátou mnohého já chvátám k jedinému.

Jen jedno miluji, jen v jediném mám cíl;
a že to neznám, tak jsem si to vyvolil.

Bůh není nahoře a není ani dole.
Že jest? Pak neučil ses o něm v pravé škole.

79-84

Čas jako věčnost jest a věčnost jako čas;
jen ve tvém myšlení je mezi nimi hráz.

Ty nejsi v prostoru, ten prostor v tobě tkví;
když vyloučíš jej, hned se věčnost objeví.

Když duchem zdoláš čas a prostor zvládneš též,
pak v samé věčnosti se mžikem ocitneš.

Jen v tobě běží čas jak hodinový stroj;
hleď, hned je po čase, když ztichne nepokoj.

Kdo činem, chválou zde se Bohu v oběť dal,
ten věčný život svůj už v čase započal.

Věř, dokud na srdci ti čas a prostor leží,
pak chápat, co je Bůh a věčnost, můžeš stěží.

100-110

Jak cizí věčnu je sled hodin, dnů a let!
A já jsem doposud, žel nenalezl střed!

Dvě oči duše má: to jedno vidí čas
a druhé upřeno je do věčnosti zas.

Že žiješ pro věčnost, ó křesťane, jen zdá se,
když bídně uvízl jsi tělem duší v čase!

Když věčnost zdá se ti být delší časnosti,
pak mluvíš o trýzni, ne o blaženosti.

Když Bůh je věčné teď, co chybí mi – kéž vím!-
že dosud nemůže být ve mně provždy vším?

Viz, lidé bytostní jsou jako věčnost sami
a v čase nezlomně jdou všemi proměnami.

Kdo sedí v sobě sám, ten slyší Boží slovo,
jímž mimo prostor, čas zní nitro poutníkovo.

Kdo, oddán Bohu, má klid Boží v nitru svém,
ten lehce putuje vším časoprostorem.

Že mimo prostor, čas já duší v Bohu dlím,
hle, k slovu věčnému ji přirovnati smím.

O času, prostoru a věčnu slyším hlas.
Než: co je věčnost, rci, co prostor a co čas?

Sám prostor slovem jest; a pakli to se změní,
při věčné věčnosti – tu ani slovo není.

119-125

Znám Boží tvář, buď jist. Kéž chápeš, popěrači,
že v celém stvoření se její krása zračí!

Bůh nestáhl se zpět, je síla stále činná
a že ji necítíš, je pouze tvoje vina.

Hle: Boží vlastností je do stvoření vtéci,
nic chtít, nic brát, nic mít, být stále týž prost věcí.

Prý všechno stvoření ven mimo Boha plyne;
což stále neživí je lůno pohostinné?

Bůh nově netvoří, to pouze nám tak zdá se;
je věčné u něho, co pro nás vzniká v čase.

Věř, tvorstvo v Bohu víc než samo v sobě jest;
ač zanikne, přec v něm a věčně bude kvést.

I nejhloub do země byť červík skrýt se znal,
přec denní obživu by Bůh mu obstaral.

186-198

Jen dveře otevři a vstoupí svatý Duch
i s Otcem, se Synem Sám trojjediný Bůh.

To srdce člověka jen dobro nebe sbírá,
Když jako růže květ se Bohu rozevírá.

Hleď, růže, kterou kvést zde vidí vnější zrak,
ta věčně od věků už v Bohu kvetla tak.

Ach růže nezná proč: ta kvete jen a voní
a nedbá nikterak, zda lidé vědí o ní.

Když toužíš v nebesích se těšit růžemi,
dřív trny všemi drán být musíš na zemi.

Zdaž půvab půvabu by byl tak opatrný,
kdybych jej neviděl vždy státi pod trny?

Zřím kvésti nad trny ty růže červené,
jak skráně Kristovy kdys okrvavené.

Kdo v kříži, bolestech a žalu neuvad
a jako růže květ, chci blaženým ho zvát.

Co je to nehřešit? Ach, k čemu dlouhé věty,
jdi tam, kde víc než já ti řeknou němé květy!

Ó lidé, naučte se od polního kvítí,
jak Bohu líbit se a přitom krásný býti.

Své potěšení Bůh v mém srdci tajně chová;
jsemť jeho (slyšte jen!) zahrádka květinová.

Když v Bohu zrozen jsem, Bůh rozvíjí se ve mně
a jeho Božství je má šťáva i mé sémě.

Bůh je má míza. Čím se zelenám a kvetu,
je jeho svatý Duch, zdroj růstu, pramen vznětů.

Angelus Silesius: Cherubský poutník, české katolické nakladatelství ZVON, Praha 1993, překlad: Miroslav Matouš

Další články v rubrice:

• Kóany aneb jak uvidět mrtvou kočku v kapce rosy
• Konfucius: Rozhovory (úryvky z knihy)
• Ze staroindického mudrosloví (úryvky z knihy)
• Poselství šamanů – nové objevování staré moudrosti
• Sv. Augustin: Vyznání
• Hymnus Afrodity
• Sv. Terezie z Avily: Hrad v nitru
• Sv. Bonaventura: Putování mysli do Boha
• Mistr Eckhart: Kázání
• Lie-c‘: Klasická kniha o dokonalé prázdnotě