K zenovému buddhismu neodmyslitelně patří kóany, krátké příběhy, rozhovory nebo otázky, často s paradoxním nebo zmatečným vyzněním, které nelze racionálně analyzovat a pochopit. Rozumové schopnosti nejsou v jejich případě přínosem, naopak, jsou překážkou. Aby mohlo dojít k vyřešení kóanu, musí člověk použít vlastní intuici, musí překonat omezení dané dualismem, myšlením a logikou. Zenoví mistři používají kóany k tomu, aby svým žákům ukázali hranice myšlení, aby je uvedli do zvláštních mentálních stavů, které mohou vyústit v osvícení. Kóany jsou tedy nástrojem, prostředkem výcviku. Cílem není najít konkrétní řešení nebo odpověď, ale umožnit probuzení, zkušenost satori.

Pro nás Evropany, zvyklé neustále na něco myslet, hledat logické odpovědi, analyzovat, třídit informace, hodnotit, posuzovat a rozsuzovat, jsou kóany provokující a někdy i odpuzující záležitostí. Mohou nás překvapovat, rozčilovat, fascinovat i šokovat. Jejich potenciál tkví v tom, že se mohou stát „prstem ukazujícím na Měsíc“, upozorněním na „poruchu v matrixu“, na nouzový východ z dobře zaběhnutého systému naší mysli.

Nemusíme být buddhisty, abychom si byli schopni uvědomit skutečnost, že se v našem životě, v našem myšlení a cítění, objevují stále stejné vzory, stále stejná schémata, vyjeté koleje, které nás drží v určitých mantinelech a nedovolují nám změnit směr. Je to stále stejný řetězec akcí a reakcí, podnětů, myšlenek a emocí opakujících se a probíhajích stále znovu a znovu. Máme silnou potřebu držet se svých „pravd“, svých domněnek a přesvědčení, na kterých lpíme. Máme strach, že bychom bez nich ztratili půdu pod nohama. Pokud se některých svých stanovisek přece jen dokážeme vzdát, většinou je hned nahradíme něčím novým, nějakým jiným přesvědčením, jehož se pak držíme stejně vehementně.

Vnímání přítomnosti je silně ovlivněno zkušenostmi, které jsme získali v minulosti. Stejně limitující je i naše očekávání budoucnosti. Nejsme schopni vidět situaci takovou, jaká skutečně je. Nedokážeme vnímat realitu. Místo toho vidíme kolem sebe své vlastní projekce. Svým očekáváním pak skutečně přitahujeme odpovídající vjemy a události, které nás zpětně utvrzují v našich postojích, očekáváních a reakcích. Podobná situace vždy vyvolává stejné pochody v naší mysli. Naše myšlenky, pocity a reakce jsou pak předvídatelné stejně, jako lze předvídat střídání dne a noci, východ a západ slunce. Některé druhy reakcí a myšlenkových pochodů jsme přijali už v nejútlejším dětství, většinou zcela nevědomky, jiné až daleko později, ve škole, v zaměstnání, někdy více, někdy méně vědomě.

Způsobů a rad, jak se vymanit z těchto vyjetých kolejí, je více a neexistuje žádná „jediná účinná cesta“. Zenové koány nám však rozhodně mohou pomoci. Mohou být impulsem k odhalení toho, co není vidět; ke zboření zdi, která nikdy neexistovala; k vymanění z fiktivního kolotoče předsudků, dogmat, neustálého hodnocení a očekávání.

Dnešní doba s sebou nese nepřeberné množství informací. Kvalita už dávno nedrží krok s kvantitou. Snadná dostupnost informací má ovšem svoje výhody. K dispozici je mnoho knih o zenu. Je jen na nás, co si z nich dokážeme vzít, co si dokážeme vybrat, čemu věnujeme svou pozornost, svůj čas a energii. Dokážeme se v rychlém běhu našich životů zastavit? Dokážeme vyřešit zenový kóan?

Jedním z nejslavnějších kóanů je „kóan mu“ nebo též „Čau-čou a pes“. Kóan zní:

Jeden mnich se uctivě zeptal Mistra Čao-čoua:
„Má pes opravdu buddhovskou přirozenost či nikoli?“
Čao-čou řekl: „Mu.“ (dosl. ‚nic, žádný‘)

Nejhlubší obsah tohoto kóanu není dosažitelný intelektem. Často bývá prvním kóanem, který zenový žák dostane od svého mistra k řešení. Jeho prožitím se žákovi otevírá svět „mu“.

Zaujal vás tento kóan? Chcete se o zenu dozvědět víc? Pak si můžete přečíst nějakou knihu. Dobrou volbou by mohla být například kniha Henriho Brunela Oceán v kapce rosy. Jde o výběr klasických příběhů z Japonska, Číny, Indie a dalších zemí. Všechny nemají podobu koánů v pravém slova smyslu. Autor, francouzský učitel jógy a zenu, vybíral příběhy tak, aby dokázaly Evropany zaujmout.

Druhá nenápadná kniha s názvem Mrtvá kočka je „sbírkou zenových říkadel, básniček a překážek“ původem z 8. až 17. století. Texty vybral a přeložil přední český geolog a klimatolog, překladatel taoistických a zenových spisů, Václav Cílek.

Na rozloučenou

Zenový mistr se chystal, že promluví na venkovském tržišti. Pečlivě si svůj proslov připravil a právě se ho chystal přečíst, když v tom prudký závan větru odnesl listy papíru do větví citroníku. Zaskočený mistr ztratil nit, a tak prohlásil:

„Přátelé, zde je v kostce to, co jsem vám chtěl říci: ‚Když mám hlad, jím, a když jsem unavený, spím.'“

„Ale Mistře, nedělají snad všichni lidé to, co vy?“ Ozval se někdo z davu.

„Ne, nedělají to samé!“

„Jak to, Mistře?“

„Protože lidé, když jedí, myslí na tisíce jiných věcí, a když usnou, myslí zase na své problémy. Proto nedělají to samé co já.“

Mnich se vmísil do davu, přijal dary a těm, kteří se ho ještě vyptávali, odpovídal: „Pokud chcete nějaké podrobnosti, jsou ve větvích citroníku…“
ukázka z knihy Oceán v kapce rosy

Luna ve starém vědru

Satori, probuzení k vědomí Buddhy, osvícení – podle jednotlivých zenových odnoží – může nastat při nějaké nenadálé nebo náhodné události či příležitosti, pokud je ovšem naše mysl připravena. Jako zloděj v „prázdném domě“, duše oproštěná od svého „ega“.

Jedna řeholnice studovala zen den za dnem po celých třiatřicet let. Vstoupila do kláštera jako novicka v sedmnácti letech a nyní jí bylo padesát. Věk plodnosti pro ni skončil, ale ona necítila žádnou hořkost. Trpělivě a pokorně se věnovala všedním povinnostem. Připravovala rýži nebo pražený ječmen, ráno a večer chodila pro vodu ke studni asi sto metrů vzdálené. A když na ni někdy dolehl stín smutku, zaplašila ho. Pravidelně prováděla zazen, meditovala a studovala spisy slavných starých mistrů. Ale nikdy nepoznala satori, ten neuvěřitelný klid, který znenadání zaplaví naši překvapenou duši, nepoznala osvobozující smích při probuzení.

Jednou navečer, už se stmívalo, se vracela od studně. Bezmyšlenkovitě pozorvala, jak se měsíc odráží na hladině vody ve vědru. Bylo to staré vědro, jehož dno vyspravila spleteným bambusem. Náhle se dno protrhlo, voda vytekla a s vodou z toho starého vědra zmizela i luna. Právě v té chvíli prožila satori. Osvobodila se.
ukázka z knihy Oceán v kapce rosy

Ummon se zeptal mnicha:
„Jakou sůtru přednášíš?“
„Nirvána sůtru.“
„Nirvána sůtra jmenuje čtyři ctnosti Nirvány, že ano?“
„Máte pravdu.“
Ummon zvedl šálek: „A kolik ctností má tento šálek?“
„Žádnou,“ řekl mnich.
„Ale staří tvrdili, že má, ne?“ zeptal se Ummon.
„Co si myslíte o tom, co říkali?“ zeptal se mnich.
Ummon rozbil šálek: „Rozumíš?“
„Ne,“ řekl mnich.
Pak bude lepší, když budeš dál přednášet Nirvána sůtru.“

O umění lukostřelby:
Nemyslete na to, co máte dělat.
Neuvažujte, jak to máte dělat.
Šíp vylétne hladce jen tehdy,
Když překvapí i samotného lukostřelce.

Mistr Hyakudžo slíbil mnichům,
že až obdělají pole,
poví jim všechno o zenu.
Když skončili práci,
mistr mlčky rozpřáhl ruce.

Sangai nakreslil obrázek slepého muže hrajícího na hudební nástroj pod Měsícem. Další muž se na měsíc díval a jiní dva měli prostě radost.
Pod kresbu připsal:
„Vidět nebo nevidět,
to je lidská otázka –
ale podzimní Měsíc!“

Žák? „Říkáte, prý, že celý vesmír je jediný průhledný krystal, jak tomu mám rozumět?“
Siian: „Celý vesmír je jediný průhledný krystal, nač tomu rozumět?“
Následujícího dne se ptá mistr Silan žáka: „Celý vesmír je jediný průhledný krystal, jak tomu rozumíš?“
Žák: „Celý vesmír je jediný průhledný krystal, nač tomu rozumět?
Mistr Siian: „Vidím, že s tebou cloumají démoni.“

Zvědavý mnich se ptá mistra:
„Co je to cesta?“
„Je přímo před tvýma očima.“
„Proč ji nevidím?“
„Protože myslíš na sebe.“
„A co Vy, vidíte ji?“

„Tak dlouho, dokud budeš myslet Já ne, Ty ano, nebudeš vidět správně.“
„Ale když tu není Já ani Ty, je možné ji vidět?“
„Když tu není Já ani Ty, kdo je ten, který ji chce vidět?“

Butsugen řekl svým žákům:
„Každý z Vás má pár uší, ale co jste jimi slyšeli?
Každý z Vás má ústa, ale co jste s nimi viděli?
Ne, Ne!
Nikdy jste neslyšeli, nikdy nemluvili,
nikdy neviděli, nikdy necítili.
Ale v takovém případě, odkud přicházejí všechny ty barvy, vůně, tvary, zvuky?“

Žák přišel před mistra Bankeie a požádal ho, aby mu pomohl zbavit se své vzteklosti.
„Ukaž mi tu náladu,“ řekl Bankei.
„Zní to velice zajímavě.“
„Zrovna jí nemám, tak vám ji nemohu ukázat,“ řekl student.
„V takovém přípdě se mi zdá, že ta nálada není částí tvé přirozenosti. A není-li částí tvé skutečné povahy, musí k tobě přicházet zvenčí. Navrhuji, až se do tebe opět dostane, vezmi hůl a tluč se tak dlouho, až to nálada nevydrží a uteče.“

Mnich se zeptal Sózana:
„Co je nejsvětější věc na světě?“
Sózan odpověděl: „Mrtvá kočka!“
Mnich se udivil: „Jak to?“
Sózan řekl: „Protože je bezcenná.“
ukázky z knihy Mrtvá kočka

Zdroje a odkazy:
– Wikipedia (Kóan)
– Wikipedia (Kōan)
– Wikipedia (Lexikon východní moudrosti)
– Zenová škola Kwan Um
– Sótó zen ČR

Další články v rubrice:

• Konfucius: Rozhovory (úryvky z knihy)
• Ze staroindického mudrosloví (úryvky z knihy)
• Poselství šamanů – nové objevování staré moudrosti
• Angelus Silesius: Cherubský poutník
• Sv. Augustin: Vyznání
• Hymnus Afrodity
• Sv. Terezie z Avily: Hrad v nitru
• Sv. Bonaventura: Putování mysli do Boha
• Mistr Eckhart: Kázání
• Lie-c‘: Klasická kniha o dokonalé prázdnotě