Nestabilita mořského ledu v Arktidě dokazuje, že jsme zašli příliš daleko. Už současná úroveň oxidu uhličitého je nebezpečná, prohlásil v červnu 2008 Dr. James Hansen, ředitel Goddardova institutu vesmírných studiií (GISS-NASA). Musíme okamžitě snížit obsah CO2, abychom zachránili planetu takovou, jakou ji známe. Je třeba dostat se na úroveň pod 350 ppm. Toho můžeme dosáhnout pomocí zalesňování a zlepšené zemědělské praxe, ale bude to těžké – čas běží. Uhelné elektrárny musíme zakázat. V USA nejpozději v roce 2025. Na celém světě v roce 2030. Bude z nás topinka, nevydáme-li se úplně jinou cestou než dnes. Je to naše poslední šance, varoval vědec.
Moje dnešní vystoupení dělí přesně 20 let od 23. června 1988, kdy jsem svědčil v Kongresu a varoval veřejnost, že globální oteplování probíhá, vzpomínal Hansen. Existují překvapivě společné rysy mezi tím, co bylo tehdy, a tím, co je teď, jen s jedním velkým rozdílem: Znovu se totiž zvětšila propast mezi tím, co si o globálním oteplování uvědomuje příslušná vědecká komunita, a co je známo politikům a veřejnosti.
James Hansen
Příští prezident a Kongres musejí nastavit kurs, v jehož rámci vyvinou Spojené státy vůdčí úsilí úměrné naší odpovědnosti za současnou nebezpečnou situaci. Jinak nebude proveditelné, abychom udrželi koncentraci atmosférického oxidu uhličitého, skleníkového plynu emitovaného při spalování fosilních paliv, na úrovni, která by zabránila klimatickému systému překročit kritické body vedoucí k nekontrolovatelným, katastrofálním změnám podnebí.
Potřebné změny byly zablokovány skupinovými zájmy zaměřenými na krátkodobé zisky. Ty udržují vládu ve Washingtonu. Já tvrdím, že cesta obětování své vlastní energetické nezávislosti a zdravějšího životního prostředí je sotva ještě možná. Tohle si vyžaduje transformační změnu ve Washingtonu v příštím roce.
23. června 1988 jsem dosvědčil na jednání, jemuž předsedal senátor Tim Wirth z Colorada, že Země vstoupila do dlouhodobého trendu zvyšování teploty a zodpovědné jsou za to téměř jistě antropogenní skleníkové plyny. Poznamenal jsem, že globální oteplování zvýraznilo oba extrémy koloběhu vody v přírodě, na jedné straně větší sucha a lesní požáry, na druhé straně větší srážky a povodně. Mé svědectví bylo před dvaceti lety přijato se skepsí. Avšak zatímco pro vědu je skepticismus životodárný, veřejnost jím může být klamána. Ačkoli vědci toto téma zkoumají ze všech zorných úhlů a hledisek, tak se může zdát, že pořád nic nevíme zcela jistě. Z tak obsáhlého a myšlenkově otevřeného výzkumu mohou být nicméně učiněny odůvodněné závěry.
Mé závěry se v roce 1988 opíraly o široký okruh vstupních informací – od základů fyziky, planetárních studií, pozorování probíhajících změn i modelů klimatu. Důkazy byly dostatečně pádné, abych mohl říct, že skončil čas pochybností. Byl jsem si jistý, že k podobnému konsensu dospěje celé vědecké společenství. A i když mezinárodní uznání existence globálního oteplování bylo rychlé, s akcemi se váhalo. Spojené státy odmítly stanovit limity svých emisí a rozvojové státy jako Čína a Indie své emise prudce zvýšily.
Co je v sázce? Dosavadní oteplení o zhruba dva stupně Fahrenheita nad pevninami se zdá skoro neškodné, vždyť je mnohem menší než každodenní kolísání způsobené počasím. Ale další oteplování je už za dveřmi, opozďuje ho jen obrovská setrvačnost světového oceánu. A podnebí se blíží ke kritickým bodům. Jsou s nimi spojené termíny jako „dokonalá bouře“ a globální kataklyzma. Podnebí může překročit body, kdy sílící zpětné vazby prudké změny ještě uspíší. Aktuálním příkladem je mořský led v Arktidě. Globální oteplování spustilo tání mořského ledu, čímž odkrylo tmavší oceán, který absorbuje více sluneční energie, což zase vede k dalšímu tání. V důsledku toho bude Arktida v létě už brzy bez ledu a to bez jakýchkoliv dodatečných skleníkových plynů.
Objevuje se vícero takových osudných bodů zvratu. Západoantarktický štít a grónský ledový příkrov jsou citlivé na stejně nevýrazné oteplení. Tato monstra, silná přes tři kilometry, reagují zpočátku pomalu, ale když se rozpad rozběhne, stane se nezadržitelným. Diskuse mezi vědci se vede jen o tom, o kolik se zvedne mořská hladina v určitém čase. Podle mého názoru, pokud se budou emise vyvíjet podle scénáře „byznys nade vše“, stoupne hladina moře už v tomto století minimálně o dva metry. Stovky milionů lidí se stanou uprchlíky. V lidmi představitelném časovém horinzontu by pak neexistovala žádná stabilní pobřežní linie.
Změna klimatu už vyvíjí tlak na zvířecí a rostlinné druhy. Jestliže bude oteplování pokračovat, tak polární a vysokohorské druhy budou doslova vytlačeny z planety. Další druhy se pokusí o migraci, ale protože některé úplně zaniknou, jejich vzájemná závislost může způsobit kolaps ekosystému. K masovým vymíráním více než poloviny druhů na planetě došlo už několikrát, když se Země oteplila podobně, jako se to očekává teď. Biodiverzita se pak dokáže obnovit, ale trvá to stovky tisíc let.
Znepokojivý závěr zdokumentovaný ve studii, kterou jsem napsal společně s několika předními světovými klimatology, je takový: Bezpečná úroveň atmosférického oxidu uhličitého není vyšší než 350 ppm (částic na milion) a může být ještě nižší. Koncentrace oxidu uhličitého je však momentálně 385 ppm a stoupá asi o 2 ppm ročně. Závažnost tohoto výzkumu je šokující: Často uváděný cíl, jehož dosažení je prý nutné, aby globální oteplení nepřesáhlo dva stupně Celsia, je receptem na globální katastrofu, nikoli na záchranu. Naše závěry jsou založené na paleoklimatických údajích, které nám říkají, jak Země v minulosti reagovala na změny úrovně skleníkových plynů a na pozorováních toho, jak svět reaguje na současné množství oxidu uhličitého.
Dopady dalšího zvyšování emisí skleníkových plynů jdou daleko za vyhynutí druhů a daleko za budoucí stoupání mořské hladiny. Vyprahlé subtropické podnebné pásy se rozšíří směrem k zemským pólům. K jejich expanzi v průměru o 250 mil už došlo, což ovlivnilo jih Spojených států, středomořský region, Austrálii a jižní Afriku. Lesní požáry a vysychání jezer budou ještě intenzivnější, jestliže nezastavíme a nezvrátíme přibývání oxidu uhličitého.
Horské ledovce jsou zdrojem pitné vody pro miliony lidí. Tyto ledovce na celém světě ustupují – v Himalájích, Andách i ve Skalistých horách. Posléze zmizí, z řek pod nimi zůstanou koncem léta jen tenké pramínky až vyschnou úplně, nebude-li zvrácen růst koncentrace oxidu uhličitého.
Korálové útesy, tyto deštné pralesy oceánu, jsou domovem třetiny mořských druhů. Korálové útesy jsou pod tlakem hned z několika důvodů včetně ohřívání oceánu, ale hlavně kvůli okyselování moře, což je přímý účinek oxidu uhličitého. Život v oceánu je závislý na uhličitanových schránkách a tyto ulity jsou ohroženy rozpuštěním, jak se oceán stává kyselejším.
Takové jevy včetně nestability arktického mořského ledu a ohromných pevninských štítů nám už při nynější úrovni oxidu uhličitého ukazují, že jsme zašli příliš daleko. My musíme snížit koncentraci oxidu uhličitého v atmosféře, abychom zachránili planetu takovou, jakou ji známe. A úroveň ne vyšší než 350 ppm je zatím stále dosažitelná s pomocí zalesňování a zlepšené zemědělské praxe, avšak bude to těžké – čas běží…
Zdroje:
– Columbia University (Dr. James E. Hansen)
– GISS-NASA (Publications by James E. Hansen)
Další články v rubrice:
- Masivní sesuv půdy v Himálajích způsobil bleskové povodně
- Rok 2020 byl v Evropě, Asii a na celé severní polokouli nejteplejší v historii
- Zvyšující se koncentrace skleníkových plynů v atmosféře v roce 2019, letošní pandemie ovlivní další růst jen minimálně
- Vědci varují před masivním únikem metanu z permafrostu v Arktidě
- Globální emise oxidu uhličitého kvůli pandemii koronaviru výrazně poklesly
- Se stoupající teplotou v tropech se bude z půdy uvolňovat více uhlíku
- Koncentrace oxidu uhličitého se meziročně zvýšila o 3,3 ppm
- Koncentrace oxidu uhličitého dosáhla v roce 2015 úrovně 400 ppm
- Koncentrace skleníkových plynů v atmosféře se stále zvyšuje
- Ruská vláda se obává katastrofy způsobené rozmrzáním permafrostu
