Lie-c‘

Legendární čínský mistr Lie-c‘ (Lie-Tse, cca 5. až 3. stol. př. Kr.) je považován za jednoho z nejdůležitějších taoistických filozofů. Tradičně mu je připisováno autorství stěžejního taoistického díla s názvem „Klasická kniha o dokonalé prázdnotě“ (Pravá kniha prýštící prázdnoty, Čchung-sű čen-ťing). Podle novodobých výzkumů spis vznikl nejspíše za vlády dynastie Čchin (225-206 př. Kr.).

Podle taoistických textů žil čtyřicet let na jednom místě, aniž by vešel ve známost. Měl několik učitelů. Po devíti letech praxe taoismu dosáhl mistrovství a dokázal osedlat vítr.

Lie-c‘ se nechal inspirovat starými lidovými pověstmi a mýty, které novým a originálním způsobem interpretoval. Několik příběhů a událostí ze svého života popisuje sám autor ve své knize.

Klasická kniha o dokonalé prázdnotě (výňatky z knihy)

Lie-c‘ se zeptal Kuan-jina: „Ti nejlepší mezi lidmi mohou chodit pod vodou, aniž by se udusili, prochází ohněm, aniž by se spálili, chodí mezi tisíci věcmi, aniž by to jimi otřáslo. Mohl bych se zeptat, jak toho dosáhnout?“

„To je tím, že si drží své nejčistší energie; nemá to nic společného se zručností nebo smělostí. Pojď blíž, povím ti o tom. Vše, co má tvar, podobu, zvuk nebo barvu, je věc. Jak se může nějaká věc vzdálit od ostatních? Jak je možné, aby měla přednost před nimi? Vždyť je to pouhá barva a tvar. Ten, kdo porozumí hlubinám Beztvarého, odkud všechny věci pocházejí a odkud mají svoji podobu, Neměnného, kterým bývají zadrženy – jak by ostatní věci mohly uspět v jeho zastavení? Bude se držet své hodnosti, aniž by ji překročil; táhlé pláně, jako přadeno bez počátku, a toulá se tam, kde bezpočet věcí začíná i končí; sjednotí svoji přirozenost, usměrní svoje energie, udržuje ctnosti, které má v sobě, až pronikne tam, kde se tvoří všechny věci. Dokážeš-li být takový, pak Nebesa, která jsou v tobě, si podrží svoji neporušenost; duch, který je v tobě, bude bez trhlin; jak by potom jiné věci mohly najít cestu k tobě?

Když opilého svrhnou z káry, ačkoliv spadne, nezabije se. Jeho kosti a klouby jsou tytéž, jako u ostatních, ale on se nezraní, tak jako se zraní jiný, a to je způsobeno neporušeností jeho ducha. Jede, aniž by o tom věděl; spadne, aniž by o tom věděl, život a smrt, ohromení a strach, nenajdou kudy by vstoupily do jeho hrudi, a tak on sebou ani netrhne, když se uhodí.

Platí-li toto o lidech, kteří mají svoji neporušenost z vína, jak je to potom s těmi, kteří ji mají z Nebes! Moudrý se ukrývá v Nebi a proto ho žádná z věcí nemůže zranit.“

Lao Čeng-c‘ se učil magii u Mistra Jin Wena, který mu po tři roky neřekl vůbec nic. Lao Čeng-c‘ se jej otázal, co špatného provedl a pak dodal, že je na odchodu. Mistr Jin Wen se mu poklonil a pozval ho do svého domu. Zavřel dveře svých služebníků a řekl mu:

„Kdysi, když Lao-c‘ cestoval odtud na Západ, mi řekl: „Dech všeho živoucího, vzhled všeho, co má nějaký tvar, je iluze. Co má svůj počátek v tvořivém procesu a je neustále měněno protiklady Jin a Jang, co se narodí, musí zemřít; věci, které již mají svůj tvar, musí opustit své místo a jsou nahrazeny porozuměním číslům a pochopením změn, tomu se říká přeměna, to vše je iluzí magie. Schopnost Tvůrce je nevyzpytatelná, jeho dílo hluboké a tak trvá dlouhou dobu, než je jeho dílo dovršeno. Ten, kdo ovládá magii, pracuje pouze na povrchu věcí a proto dosahuje jen chabých výsledků a jeho dílo pozbude na významu ihned, jakmile je dokončeno. Jak můžeš vidět, iluze a přeměny kouzelníků a čarodějů se neliší od narození a smrti. My dva, ty a já, jsme také jen pouhou iluzí, a tak – co je tu k učení?“

A tak Lao Čeng-c‘ odešel domů praktikovat učení Mistra Jin Wena. Po třech měsících hlubokého ponoření se do sebe byl schopen objevit se a zmizet, měnit roční období, přivolat v zimě bouřku a v létě sněhovou vánici. Na jeho příkaz, co lítá – chodilo, a co chodí – létalo. Po celý svůj život nikomu neprozradil své umění a tak to nikdo nepředal pozdějším generacím.

Lie-c‘ předváděl Po-chun Wu-ženovi své střelecké umění. Napjal luk a na levé předloktí si nechal umístit misku s vodou. Vystřelil první šíp, pak přiložil k tětivě druhý, napjal a vystřelil, a poté třetí, zatím co první šíp stále ještě letěl vzduchem. Po celou tu dobu stál jako socha.

„To je způsob, jakým opravdu nestřílíš,“ řekl Po-chun Wu-žen. „Avšak když se mnou vyšplháš na vysokou horu, tam na okraji, nad propastí tisíc stop hlubokou, budeš schopen vystřelit?“

Pak Po-chun Wu-žen vyšplhal na vysokou horu, kde příkrý sráz spadal do propasti tisíc stop hluboké. Kráčel pozadu, až jeho chodidlo přesahovalo přes okraj propasti a pokynul Lie-c’ovi, aby přistoupil blíže. Ten padl na tvář, zalit potem od hlavy až k patě. Po-chun Wu-žen mu řekl:

„Nejvznešenější lidé hledí na modrou oblohu nad sebou. Měří hloubku Žluté řeky pod sebou. Zmítáni sem a tam mezi Osmero rohy. Jejich duch a jejich dech se však nemění. Teď se třeseš a chtěl bys zavřít oči. Nebezpečí je však uvnitř tebe.“

Starý Šang byl učitelem Lie-c’a a Po Kao-c‘ jeho přítelem. Když již nebylo nic, čeho by se od nich naučil, osedlal vítr a přiletěl domů.

Jin Šeng o něm uslyšel a připojil se k jeho žákům, aniž by se poohlédl po nějakém ubytování. Desetkrát využil příležitosti, když Lie-c‘ nebyl tolik zaneprázdněn a požádal ho, aby mu svěřil tajemství, které zná; Lie-c‘ ho však pokaždé odmítl a nic mu neřekl. Jin Šeng se cítil uražen a rozhodl se odejít; Lie-c‘ nic nenamítal.

Několik měsíců po svém odchodu se Jin Šeng vrátil a znovu se připojil k Lie-c’ovým žákům. „Proč chodíš sem a tam?“ zeptal se ho Lie-c‘.

„Není tomu tak dlouho, co jsem vás požádal, aby jste mi svěřil své tajemství, ale vy jste mne odmítnul. Je pravda, že jsem se cítil uražen, ale to už mne přešlo. A tak jsem se vrátil.“

„Dříve jsem tě pokládal za inteligentního; jsi opravdu tak sprostý? Teď ti povím, co jsem se já naučil u svého Mistra.

Po třech letech služby u svého Mistra jsem se spřátelil s jistým mužem, má mysl v té době si již nedovolila rozhodovat o tom, co je správné a co není, a má ústa si již nedovolila hovořit o tom, co je prospěšné a co není; a tehdy o mne Mistr poprvé zavadil pohledem. Po pěti letech začala moje mysl znovu uvažovat o správném a nesprávném, má ústa opět promluvila o prospěšném a to bylo poprvé, kdy se Mistr na mne usmál. Po sedmi letech jsem přestal své myšlenky rozlišovat na správné a nesprávné; řekl jsem cokoliv, co mi přišlo na jazyk, aniž bych rozlišoval mezi prospěšným a neprospěšným; a tehdy mne Mistr pozval, abych s ním usedl na stejnou rohož. Po devíti letech jsem přemýšlel, aniž bych se musel kontrolovat, mluvil jsem o všem, co mi přišlo na jazyk, aniž bych se musel kontrolovat, bez vědomí, je-li to správné nebo není, zdali je to prospěšné nebo není, je-li to moje nebo někoho jiného, aniž bych věděl, zda je můj Mistr mým učitelem a muž, o kterém jsem se zmínil, mým přítelem. Až tehdy, když jsem došel na konec všeho uvnitř mne a mimo mne, mé oči byly jako mé uši, mé uši jako můj nos, můj nos jako má ústa; nebylo tu rozdílu. Moje mysl byla soustředěná a moje tělo uvolněné, kosti a maso se úplné sloučily, nevšímal jsem si, o co se mé tělo opírá a po čem šlapou mé nohy, toulal jsem se s větrem na východ nebo západ, jako list nebo zvadlá slupka, a nikdy jsem nevěděl jsem-li to já, kdo osedlal vítr, nebo zda vítr osedlal mne.

A teď přijdeš ty a chceš se stát mým žákem, a dříve, než se otočil rok, ty se cítíš opět uraženým a otráveným. Vzduch odmítne klouzat po tvém těle, země odmítne nést i jediný tvůj prst. Jak můžeš doufat, že budeš chodit prázdnem a osedláš vítr?“

Jin Šeng se hluboce zastyděl, na dlouhou dobu zadržel svůj dech a nedovolil si promluvit.

V Čeng byl muž, jenž se vydal sbírat dříví do vřesoviště, a tam vyplašil jelena. Zastoupil mu cestu a zabil jej. Z obavy, aby někdo jelena nespatřil, odtáhl jej do jámy a přikryl klestím. Zaplavil jej nevýslovný pocit radosti. Za nedlouho poté však nebyl schopen nalézt místo, kam jelena ukryl, a řekl si, že se mu to jen muselo zdát.

Cestou domů si povídal o celé záležitosti sám se sebou. Zaslechl to kolemjdoucí, učinil podle jeho slov a tak našel jelena. Když tento muž přišel domů, řekl své ženě:

„Právě teď, jakýsi dřevař snil o tom, že chytil jelena, nevěděl však, kde to bylo. A já jsem jej našel. Jeho sen byl tedy skutečný.“

„Není tomu spíše tak, že se ti zdálo, že jsi viděl dřevaře, který chytil jelena? Proč by u toho měl být nějaký dřevař? Pakliže máš doopravdy jelena, není to tvůj sen, který byl skutečný?“

„Vše, co vím, je, že mám jelena. Proč bych se měl starat o to, kdo z nás snil?“

Když dřevař přišel domů, nebyl stále schopen se s touto ztrátou smířit. Oné noci měl sen o místě, kde jelena ukryl a také o muži, který jelena našel. Příštího rána, veden svým snem, vyhledal onoho muže a pak se vydal k soudu, aby rozsoudil, komu jelen patří.

Případ byl svěřen Nejvyššímu soudci, který řekl: „Jestliže jste na počátku opravdu chytil jelena, pak se mýlíte, pravíte-li, že se vám to zdálo. Zdálo-li se vám, že jste chytil jelena, pak není správné říkat, že se tak opravdu stalo. Onen muž opravdu našel jelena, ale odepírá vám na něj právo. Jeho žena také říká, že on ve svém snu jej vidí jako jelena, jenž patří jinému muži, popírá však existenci muže, který jej chytil. Vše, co víme, je, že tu máme jelena. Navrhuji, aby byl mezi vás rozdělen.“

Byla o tom podána zpráva vládci v Čeng, který řekl: „Běda! Sní snad Nejvyšší soudce o tom, že rozdělil něčího jelena?“

Byl dotázán První ministr, který řekl: „Je mimo mé schopnosti rozlišit snění a nesnění. Chcete-li rozlišit snění od bdění, pak musíte povolat Žlutého císaře nebo Konfucia. Poněvadž však už Žlutého císaře ani Konfucia nemáme, kdo to má tedy rozsoudit? V dané chvíli se však můžeme spolehnout na rozhodnutí Nejvyššího soudce.“

Tao – Výbor z klasických taoistických spisů, CAD PRESS, Bratislava 1994, překlad: Jiří Černega

Další články v rubrice:

• Kóany aneb jak uvidět mrtvou kočku v kapce rosy
• Konfucius: Rozhovory (úryvky z knihy)
• Ze staroindického mudrosloví (úryvky z knihy)
• Poselství šamanů – nové objevování staré moudrosti
• Angelus Silesius: Cherubský poutník
• Sv. Augustin: Vyznání
• Hymnus Afrodity
• Sv. Terezie z Avily: Hrad v nitru
• Sv. Bonaventura: Putování mysli do Boha
• Mistr Eckhart: Kázání