Už v nejstarší památce staroindického písemnictví, v Rgvédě z doby před třemi tisíciletími, najdeme strofy, které se obsahově vymykají z rámce obvyklých hymnů, oslav a modliteb védských sbírek a obsahují ponaučení obecnějšího charakteru…

V průběhu dlouhých staletí vznikala jakási nepřeberná zásobárna strof, která nabízela „moudrost“ a vodítko pro každou životní situaci a pro nejrozmanitější příležitosti. Také jejich základní ladění vykazuje široké rozpětí – od naprosto vážně míněných rad a zbožných ponaučení až po prostořeké frivolnosti a ironická zobecnění trpkých životních zkušeností…

Jednostrofických průpovědí má staroindická literatura naprosto neodhadnutelné množství. Německý indolog Otto Böhtlingk jich už před více než sto lety v knize, kterou nazval Inische sprüche (Indická rčení), sebral 7613, a přitom, jak sám konstatuje, omezil svůj výběr jen na ty nejzdařilejší. Už to je samo o sobě jistě dostatečným důkazem jak jejich obliby, tak významu v dějinném vývoji sanskrtské literatury…

Strofy zařazené do našeho výboru pocházejí z různých děl sanskrtského písemnictví, od Mahábháraty a veršovaných složek souborů bajek Paňčatantry a Hitópadéši až po antologie Subhášitaratnakóša a Subhášitávalí. Všechny jsou anonymní s jedinou výjimkou – básně „Říkáme ji slabá žena…“, která je v umnějším zpracování mistra milostných strofických miniatur Amarua.

Had skrývá jed ve svých zubech,
v hlavě chovají jed vosy,
škorpión má jed v ocase,
zlý jej v celém těle nosí.

Věda, jež pýchu zahání,
v hlupákovi ji vyvolává –
jak světlo, které vidět dá,
sovám jen slepotu dává.

Lakomce získáš si penězi,
pokorou hrubce, který se zlostí,
hlupáka třeba i planými řečmi,
moudrého jedině pravdivostí.

Ohni ubráníš se vodou,
slunci zase slunečníkem,
zuřivému slonu hákem,
krávě nebo oslu křikem,
na nemoc jsou různé léky,
proti jedu zaříkání.
Na všechno se něco najde –
na hloupost lék není k mání.

Hada, krále, tygra, starce,
dítě, psa či hlupáka
že bych měl kdy budit, spí-li?
To mě věru neláká.
Říkáme ji slabá žena,
sami málo síly máme:
pohledem na břímě ňader
div že k zemi neklesáme
a pro tíži jejích hýždí
naše nohy váznou v chůzi.
Divná věc, jak nám to vadí,
postiženi čím jsou druzí!

Je to přítel nebo není?
Jediná věc platí tady –
to, jak onen člověk mluví
o tobě za tvými zády.

Než skončíš, cos udělat chtěl,
smrt ti možná plány zhatí.
Už v mládí se věnuj ctnosti,
nežli smrt ti život zkrátí.

Srdce, ducha i své smysly
ovládej vždy v žití celém.
Sám sobě jsi přítelem přec,
sám sobě i nepřítelem.

Raději zemřít, na mou věru,
než nadobro ztratit čest.
Vždyť smrt bolí jenom chvilku,
ztráta cti však navždy jest.

Pravda je mi matkou, moudrost otcem je mi,
bratrem ctnost a sestrou soucit s lidmi všemi,
trpělivost synem, žena je mi mírem.
Jen šest příbuzných mám v tomto světě širém.

Doprovodný text napsal, ze sanskrtských originálů vybral a přeložil PhDr. Dušan Zbavitel, DrSc., vydalo nakladatelství Santal v roce 2007.

Další články v rubrice:

• Kóany aneb jak uvidět mrtvou kočku v kapce rosy
• Konfucius: Rozhovory (úryvky z knihy)
• Poselství šamanů – nové objevování staré moudrosti
• Angelus Silesius: Cherubský poutník
• Sv. Augustin: Vyznání
• Hymnus Afrodity
• Sv. Terezie z Avily: Hrad v nitru
• Sv. Bonaventura: Putování mysli do Boha
• Mistr Eckhart: Kázání
• Lie-c‘: Klasická kniha o dokonalé prázdnotě