Konfucius [Kchung-c‘], vlastním jménem Kchung Čchiou (asi 551-479 př.n.l.), byl velkým čínským filozofem a státníkem, zakladatelem první filozofické školy v Číně. Učení konfucianismu, rozvinuté pozdějšími autoritami (Mencius, Sün-c‘, Ču Si) a obohacené o myšlenky z jiných filozofických směrů (legalismus, taoismus, buddhismus), mělo až do 20. století dominantní vliv na život v Číně, Japonsku, Koreji a Vietnamu.
Kano Tan’yû (1602-1674) – Konfucius (výřez z kresby)
Své žáky, kterých bylo kolem tří tisíc, učil dějinám, básnictví a především filozofii, která klade důraz na hlubokou lidskost, etiku osobního a rodinného života a také na dodržování řádu a tradičních obřadů. Ideálem je Dokonalý nebo Ideální Člověk (šeng-žen), případně jeho předstupeň, Ušlechtilý Člověk (ťün-c‘). Za toho se považoval i sám Konfucius.
Konfuciovi je tradičně přisuzováno autorství Knihy proměn (I-ťing), ta je však pravděpodobně dílem sahajícím ještě hlouběji do minulosti (nejstarší části pocházejí z 12.-11. stol. př.n.l.).
Konfucius napsal Knihu písní (Š‘-ťing), Knihu listin (Šu-ťing), Knihu obřadů (Li-ťi), Knihu hudby (Jüe-ťing), Letopisy jara a podzimu (Čchun-čchiou), Rozhovory školy (Ťia-jü) a především Rozhovory a výroky (Lun-jü), která nejlépe vyjadřuje jeho učení. A právě z této knihy čerpá i následující výběr:
Čung Jou se zeptal na správné chování k duchům a božstvům.
„Dokud se nebudeš chovat správně ke svým bližním, nedokážeš se chovat správně k duchům a božstvům.“
Když se zeptal na smrt, přišla odpověď: „Nemůžeš vědět nic o smrti předtím, než poznáš život.“
(XI,12)
Když se čchiský vládce Ťing-kung zeptal na vlastnosti dobré vlády, odpověď zněla:
„Nechť se kníže chová jako kníže, ministr jako ministr, otec jako otec a syn jako syn.“
(XII,11)
Nechť je vaše vůle vedena Cestou. Upněte se k Dokonalosti. Vzhlížejte jen k Nejvyšší Ctnosti. Spoléhejte pouze na Dokonalé Lidství. Čas travte v ušlechtilé práci.
(VII,6)
Moudré řeči a panovačné způsoby mají málo společného s Dokonalým Lidstvím.
(XVII,15)
Nenapravovat své chyby znamená dopouštět se skutečných omylů.
(XV,30)
Když se Fan Sü ptal na definici moudrosti, Mistr odpověděl:
„Povzbuzuje-li člověk ostatní k tomu, aby se přiklonili ke spravedlnosti, má-li v úctě zesnulé a božstva a není-li na druhé straně k nim příliš familiární, můžeme o něm prohlásit, že je moudrý.“
Když se otázal na Dokonalé Lidství, přišla odpověď:
„Ten, kdo se soustředí zcela na svůj úkol, bez ohledu na případnou odměnu, může být nazván Dokonalým.“
(VI,21-22)
Proč nikdo nenaplňuje toto učení tak přirozeně, jako když třeba zavírá dveře?
(VI,16)
Následovat Cestu je mnohem lepší, než ji jen znát. Ale má-li z ní někdo potěšení, je to lepší, než pokud pouze chápe a následuje.
(VI,19)
Dokonalý člověk má požadavky na sebe, Malý Člověk na druhé.
(XV,21)
Dokonalý člověk má vždycky co říci, ale ti, co stále mluví, nemusí být nutně Dokonalými. Dokonalý Člověk je odvážný, ale všichni odvážní nemusí být nutně Dokonalí.
(XIV,4)
Lidi lze přinutit, aby se drželi Cesty, ale nelze je nijak přinutit, aby ji pochopili.
(VIII,8)
Člověk může Cestu učinit velkou, avšak Cesta nemůže učinit člověka velkým.
(XV,29)
Poznali-li jste Cestu ráno, večer můžete klidně zemřít.
(IV,8)
Původně člověk studoval sebezdokonalení, nyní lidé studují jen vnější formy.
(XIV,24)
Dokonalost zlatého středu je skutečně nejvyšší. Ale jen velmi málo lidí v průběhu věků bylo jí schopno dosíci.
(VI,29)
Tuan-mu Cch‘ se zeptal:
„Co byste řekl, kdyby někdo rozdával všude dary, aby pomohl všem lidem? Mohl by být takový člověk nazván Dokonalým?“
„Jak by taková věc mohla znamenat Dokonalé Lidství? Nejmoudřejší muži se za ním pídili! Dokonce i takoví mudrci jako Jao a Šun si na toto stěžovali! Já bych popsal Dokonalé Lidství takto: To, co vyžaduje pro sebe, nechť uvolní pro ostatní. Úspěch, který si přeje pro sebe, nechť uvolní pro své bližní. Schopnost čerpat analogie ze sebe může být nazvána tajemstvím Dokonalého Člověka.“
(VI,30)
Moudří mají potěšení z vody, Dokonalí z hor. Moudří jsou aktivní, Dokonalí jsou klidní. Moudří nalézají radost, Dokonalí si užívají plnosti života.
(VI,23)
„Raději mlčím,“ prohlásil Mistr.
Potom Tuan-mu Cch‘ promluvil: „Když Mistr nic neříká, jak to budeme předávat dál?“
„Nebesa nic neříkají! A přesto se čtyři roční období vyskytují stále a veškeré tvorstvo nezaniká. Díky tomu, že Nebesa jsou mlčenlivá.“
(XVII,17)
Konfucius: Hovory – Lun-jü, 160 stran, CAD Press 2006
Překlad z čínštiny Dr. Ling Kuang-kai, překlad z angličtiny PhDr. Z. Haštaba.
Další články v rubrice:
- Kóany aneb jak uvidět mrtvou kočku v kapce rosy
- Ze staroindického mudrosloví (úryvky z knihy)
- Poselství šamanů – nové objevování staré moudrosti
- Angelus Silesius: Cherubský poutník
- Sv. Augustin: Vyznání
- Hymnus Afrodity
- Sv. Terezie z Avily: Hrad v nitru
- Sv. Bonaventura: Putování mysli do Boha
- Mistr Eckhart: Kázání
- Lie-c‘: Klasická kniha o dokonalé prázdnotě
